Agra, Uttar Pradesh

Neděle 5. července, den čtvrtý, Ágra

Po nekonečné cestě jsme se při příjezdu rozveselili, protože jsme uviděli prvního slona. Taky jsme potkali obrovskou opici, ale když se ji Michal pokusil zahnat klasickým gestem, které tak dobře chápou vesničtí psi, jen se naježila, vycenila hubu plnou zubů a nakročila k nám. Vůbec nebyla roztomilá, jak by správné opice být měly. Opět jsme vyklidili pole.
Ágru (mapa B) musí vidět každý, kdo zavítá do Indie, aby spatřil na vlastní oči Tádž Mahal. Po ubytování v hotelu Sai Palace (300Rs/120Kč) jsme vyrazili oklikou okolo ágerské pevnosti na pěší výlet přes řeku na protější břeh řeky Jamuny naproti paláci.

Různí naháněči nás odrazovali, že to je 15 kilometrů daleko, ale nedali jsme se. Po cestě jsme žádné jiné turisty nepotkali, zato jsme až nepříjemně budili pozornost, dokonce se k nám přimotali asi třináctiletí kluci a jeden z nich mi zajel rukou mezi půlky. Než jsem se stihla otočit, byli o padesát metrů dál a blbě se tlemili. Hnus, ale co už.
Atmosféře nenapomohlo ani to, že když jsme šli po železničním mostě nad Jamunou, přiběhla zespodu partička kluků (to jsme totiž poprvé potkali jev opožděných monzunů – deště ještě nepřišly, ale vodní toky a plochy dávno vyschly a změnily se buď ve stojaté špinavé louže, nebo rovnou suchý písek), kteří po nás házeli kameny solidní váhy a s udivující přesností. Sice nás nic netrefilo, ale jen o fous.

Na druhé straně řeky jsme pokračovali podél břehu směrem k Tádž Mahal, ale v tu chvíli nám došlo, proč jsme nepotkali žádné turisty. Všichni zřejmě jezdili rikšami ještě daleko větší oklikou. Břeh řeky naproti paláci totiž zabíraly slumy. Obrovská plocha igelitových chatrčí s nahými dětmi hrajícími si v prachu sahala od mostu až kam jsme dohlédli. Skrz ni vedla jediná cesta a okamžitě se na nás zaměřila pozornost všech. Nikdo nic neříkal a my jsme se sevřenými půlkami prošli po cestě, na jejímž okraji stáli muži a ženy s lýtky tlustými jako je mé předloktí. Udělalo se mi špatně od žaludku, protože jsem měla hrozný strach. Tohle byli bezpochyby lidé, kteří „neexistují“, nemají doklady, nemají co jíst, nemají vzdělání, nemají nic…

Konečně dorážíme naproti paláci, ale není tam vůbec nic, jen vyschlá řeka a pár krav. Snažíme se najmout si na zpáteční cestu rikšu, ale všechny jsou obsazené lidmi, kteří v nich přijeli, protože jsme evidentně jediní magoři, kteří přišli po svých. A po svých jdeme i zpátky. Po druhé cestě slumem mi na mostě povolí nervy a pozvracím se strachy, zatímco Michal čeká taktně opodál. Okolo mě chodí místní a jsem ještě nezocelená, takže je mi trapně.

Za mostem se nám povede ulovit rikšáka, který nás doveze do čtvrti u paláce, kde bydlíme. Můžeme si hlavu ukroutit, okolo jezdí různé kolesky a vozíky tažené osly, odrbanými koníky nebo velbloudy. Spousta tahounů má oteklé klouby, žebra jim jde spočítat a pajdají. Okolo se mihl prodavač nabízející náramky na kotníky. První cena byla 250 šlupek, ale nereagovali jsme a on běžel podél nás a zoufalým hlasem se nám je snažil vnutit za 150, za 100, 50, 15! Pak jsem samozřejmě litovala, že jsem jich nekoupila klidně tři kila!

Pondělí 6. července, den pátý, Ágra -> Džajpur (220km, 6 hod)

Podle bedekru je Tádž Mahal nejkrásnější za svítání nebo naopak za soumraku. Na jeden lístek je ale možné tuto pamětihodnost navštívit jen jednou a my navečer chtěli vyrazit do Džajpuru, proto jsme v šest ráno stepovali před branou. Vstupné nám vyrazilo dech, pro Indy je to 20 šlupek (8Kč), pro cizince 750 šlupek (300Kč). Ale nelitovali jsme. To, co jsme původně chtěli navštívit víceméně z povinnosti, je opravdu skvost. Tádž Mahal je nejkrásnější stavba, jakou jsem kdy viděla, pokud se bavíme o samotné budově. U Michala vedou mešity v Istanbulu.

Tádž Mahal dal postavit císař Šáhdžahán na věčnou památku své druhé choti, Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu jejich čtrnáctého dítěte. Smrt Mumtáz prý císaři zlomila srdce tak, že během jediné noci zešedivěl. Ve stejném roce zahájil stavbu mauzolea, která byla dokončena v roce 1653. Zanedlouho po dokončení byl Šáhdžahán svržen svým synem Aurangzébem a uvězněn v pevnosti Ágra, kde prožil celý zbytek života a z okna se díval na dílo své nesmrtelné lásky, Po smrti v roce 1666 byl Šáhdžahán pohřben po boku milované choti Mumtáz. (Lonely Planet, Severní Indie, str. 411)

V zahradě, která se rozkládá okolo mauzolea, jsme v okouzlení strávili asi tři hodiny. Nikdy bych nevěřila, že tak obrovská kamenná budova může vypadat tak lehoučce, křehce a dokonale, svou zásluhu na tom má i technika pietra dura, tedy ornamentální vykládání mramoru polodrahokamy.
Po cestě na nádraží rikšák, který nás den předtím vezl z nádraží a byl tak milý a bodrý, nasadil najednou kamennou tvář a choval se téměř sprostě. Nevydali jsme se s ním totiž ani přes jeho naléhání na výlet okolo Ágry. I tak se mu ale povedlo zavézt nás do ofis, kde jsme koupili lístky na bus do Džajpuru. Stály pouze dvojnásobek oficiální ceny, už jsme se zlepšili. Ale copak je lehké poslat do háje rikšáka, který na naše váhání ohledně jeho návrhu zajít do ofis jeho very gud frend dramaticky vytáčí oči k nebi a bije se v prsa? Zvláště když křičí, že je very honest men bykós gad sís him? Ten mizera nás navíc zkásl o 80 šlupek (32Kč) za odvoz, což byl asi čtyřnásobek normální ceny. Co už.

Po cestě do Džajpuru stavíme v občerstvení u cesty. Potřebovala jsem si odskočit, ale když jsem prošla na dvorek za bufetem, zděšeně jsem zjistila, že plochu asi 50 metrů čtverečných pokrývá močůvka, lidské výkaly a mouchy. Na otevřeném prostranství si holka neměla šanci nikde dřepnout, z okolí čuměli sousedi a z restaurace si chodili nenuceně ulevit ostatní hosté. Utíkala jsem tedy podél silnice asi 300 metrů, než jsem našla nějakou vhodnou zídku. Po návratu do restaurace jsem poněkud znepokojeně zjistila, že mezi stoly se na zemi občas mihne potkan…