Amritsar, Punjab

Sobota 25. července, den dvacátý čtvrtý, Amritsar

Cestou sleeperem do Amritsaru (mapa J) byla krásná vyhlídka z podlouhlého okna naší kajutky náhle zastíněna hlavou Inda! Zvědavý týpek se neuvěřitelným způsobem vykláněl z okna kajuty za námi, až zvládl strčit obličej za roh, přímo mezi nás. „Čumí jako Ind!“ Řidič jel zřejmě jako šílenec, protože do Amritsaru (mapa J) jsme přijeli o pět a půl hodiny dříve.

O půl čtvrté ráno stojíme v černočerné tmě v neznámém městě. Kolem se stahují noční rikšáci, z inkoustové tmy jim blýskají jantarové zuby ulepené betelem a syčí různě vysoké „night price“ za svezení. Vší silou si držíme batohy, aby nám je některý z pokřivených rikšáků neodtáhl do svého vozítka a nás tak nedonutil nastoupit. Náš blátivý ostrůvek nástupiště, na kterém s bagáží balancujeme, je obklopen antracitovými jezery, která se natahují do zahalených ulic, až kam ve tmě dohlédneme. Bikanérské dešťové záplavy se asi v noci nevyhnuly ani Amritsaru. Snažíme se tvářit, že přesně víme, co chceme, odmítáme vyděračské nabídky nejrůznějších hotelů a zoufale ve světle baterky listujeme v Lonely Planet.

Jednou z neocenitelných služeb, které nám tento bedekr během cesty pravidelně poskytoval, je možnost prostudovat mapu místa, kde jsme se právě nad ránem ocitli, a znát tak skutečné vzdálenosti a orientační body. Po dalších dohadech se nakonec jedním z rikšáků necháváme odvézt ke Zlatému chrámu.

Nějakou dobu bloumáme ulicemi kolem chrámového komplexu a nedbaje těžkých batohů, užíváme relativní klid a magickou atmosféru pozvolna se probouzejícího úlu. Je to dlouhé a únavné, protože svítá až o půl šesté a první hotely se otevírají až před devátou. Navíc dnes je nám jasné, že bylo čekání zbytečné. Kdybychom věděli, jak to v chrámu funguje, byli bychom si dali batohy do jejich úschovny a přespali v areálu nebo vyhledali chrámovou noclehárnu pro poutníky. O tom však zatím dohromady nic netušíme, tak sedíme na nějakém dřevěném stolku u vjezdu do jakýchsi podzemních garáží či doupat a čekáme.

Luci: Mezitím k nám porůznu chodí sikhové a dávají se s Michalem do řeči. Jeden nás varuje, ať si dáváme pozor na batožinu. Druhý nám navrhuje, ať se vydáme do chrámové jídelny a noclehárny. Jsme ohromení, že někdo jen tak přijde a poradí. Já jsem samozřejmě pro, Michal samozřejmě proti, a tentokrát vyhrává on, takže čekáme dál. Přichází další sikh a vykládá nám základy sikhského náboženství. Je potěšen, že máme načteno, a nás jeho vykládání na toto město příjemně naladí. Sikhové, jak se ostatně později ukázalo, jsou přeci jen mnohem příjemnější lidé než hinduisté.

Michal: Abych to uvedl do kontextu: Nad ránem k nám přišel fousatý čert v turbanu a lámanou angličtinou nás zval, abychom si šli někam lehnout do chrámu, že nám to ukáže. V bedekru je sice chrámová noclehárna a jídelna popsána, stejně mi ale přišlo jako mnohem lepší nápad prvně někde najít útočiště.

Luci: Bloumáme probouzejícími se uličkami a po dobré snídani v černé kuchyňce na rohu se pouštíme do hledání ubytování. Řada hotýlků není ještě otevřená a do toho neustále slyšíme zpěv svatých mužů z chrámů doprovázený hudbou. Jak se zaplňují ulice, přibývá i žebráků a především neodbytných žebraček se splasklými prsy a malými miminky. Více než dvouhodinové hledání hotelu s batohy na zádech je mimořádně krušné. Ceny jsou přemrštěné a částky za pokoj, na jaký jsme zvyklí, začínají na 450 Rs (180 Kč). Obecně je nabídka nejlacinějších pokojů šílená a místy už to bylo vážně k vzteku.

Například jsme probudili vrátného, co spal ve vchodu hotelu. Ten nadšeně odkýval, že mají pokoj za 300 Rs, ale že musí přivést šéfa. Čekali jsme tedy několik minut na šéfa. Ten si jako první přísně ověřil, jestli jsem „wife“, což jsme mu samozřejmě odsouhlasili. Pak se vyptával dál: „Smoking? Drinking? Parties?“, na což jsme se zaťatými zuby odpověděli záporně. Pán nás pak blahovolně odvedl do kamrlíku bez okna a bez sprchy, za který chtěl 500 Rs (200 Kč). Mysleli jsme, že nás trefí.

Michal: Několikrát jsme se nechali někam odvléct, jen aby nám byla opět nabídnuta neakceptovatelná částka typicky za klimatizovaný „very good AC room!“. Hledání bylo skutečně úmorné. Možná by bylo dobré vysvětlit, že jsme si za to do jisté míry mohli sami. Amritsar je hlavním městem všech sikhů a samotný Zlatý chrám (Golden Temple) je nejposvátnějším poutním místem sikhského náboženství. My jsme se tedy snažili najít ubytování přímo v uličkách několik minut chůze od komplexu a tak jsme se střetávali buďto s kroucením hlavou „booked out“ nebo s nepřijatelnými cenami za pro nás smrtící klimatizované pokoje.

Nakonec jsme objevili srandovně úzký domeček, vmáčknutý mezi větší budovy, v jehož přízemí dlel fousatý děda v turbanu. „Hotel“ se jmenuje Guru Sangat Niwas, je asi tři metry široký a tři patra vysoký, není asi v žádném průvodci a nachází se naproti červenému luxusnímu Majestic Maharaja Palace (nebo tak nějak). Ušmudlaný pokoj a nuznou záchodokoupelnu s trubkou ze zdi ve výši pasu místo sprchy ale vyrovnává fakt, že nás stál 300 Rs (120 Kč) na noc a nacházel se tak blízko samotného chrámu, že jsme stále slyšeli hudbu a zpěv místního svatého bandu. Nutno také dodat, že jsme měli veliké okno, plesnivý AirCooler (velký větrák ženoucí vzduch přes čerpadýlkem vlhčený balík trávy) a malou televizi, což se vyplatí

Luci: Večer se po narovnání kostí konečně vydáváme do chrámu. Amritsar (mapa J) znamená „Jezero nektaru nesmrtelnosti“. Zlatý chrám je veliký komplex z bělostného mramoru, uprostřed něhož je posvátné jezero. Jako ostrov spojený se břehem kamennou lávkou trůní vprostřed vody samotný chrám Harimandir. Při zdobení jeho zdí byly použity stejné techniky jako při stavbě Tádž Mahalu, tedy ornamentální vykládání mramoru polodrahokamy, a vršek stavby je pokrytý měděným plechem, který je pozlacený třemi tunami zlata. V chrámu bez přestání zpívá a hraje sikhský „band“ verše z posvátné knihy, kterou v 17. století sepsal jeden sikhský guru. Zpěv se nese z amplionů i mimo okolí chrámu a celému místu propůjčuje magický ráz.

Před chrámem musíme odevzdat boty do úschovny a obdržíme za ně kovové štítky. Kroutíme nad tou dokonalou organizací hlavou, ale to ještě není nic proti tomu, co nás čeká! Před vstupem projdeme oba bosí a s hlavou pokrytou šátkem mělkým bazénkem s očišťující vodou, stráže v turbanech a s kopími nám mile pokynou, nic po nás nechtějí, a jsme uvnitř. Nechce se nám věřit, že jsme v Indii! Po okrajích mramorové nádrže (ve které na rozdíl od Udajpuru (mapa D), Puškaru (mapa F) a dalších měst voda JE), se prochází asi dvě stovky sikhů, mužů i žen, muži se rituálně omývají v nádrži. Všichni mluví tlumeně, ale ne nepřirozeně, prostě se jen uvnitř nehuláká. Areál je dokonale čistý, na zemi neleží jediný papír nebo petka. Večer se příjemně naladěni vracíme do pokoje.

Michal: Neutěšený stav sprchozáchodu, našeho jinak milého hotýlku, avizovala čísi použitá vložka, kartáček na zuby z větvičky a cizí ulepený plastový kartáček – vše ve výši očí právě ve výklenku, do kterého bych si býval odložil mýdlo. Skutečný stav kachlíkové komůrky s trubkou se ukázal, až když jsem si pral oblečení. Energickými pohyby jsem vymáchal trička a přehodil si je přes ramena. Následně jsem udělal zásadní chybu, když jsem kýbl mydlinek vylil pod nohy. V malé místnůstce se udělal vodní vlna, která zajela dozadu za záchodovou mísu, aby se vzápětí zpěněná vracela zpět k mým kotníkům nesoucí několik macatých švábů, různé organické chuchvalce a drobný hmyz.

Duchapřítomně jsem si stoupl na vyvýšené oraje záchodu a vyhnul se tak největšímu náporu. Nerad bych ale zase ubytování křivdil: Každý den se nám do pokoje dobývala jakási ženština popoháněná synem majitele hotýlku a rozmazávala špínu na zemi hadrem. Záchodu se nikdy ani nedotkla – a to jsem ji schválně dvakrát nenápadně ukryt za zárubní pozoroval při práci.

Neděle 26. července, den dvacátý pátý, Amritsar

Dneska nás čeká fantastická věc. Mezi Indií a Pákistánem je jediný hraniční přechod (jinak už jen z Kašmíru jezdí přes hranice vlak), a ten se nachází právě asi třicet kilometrů od Amritsaru (mapa J). Hraniční přechod se s velkou parádou zavírá každý den k večeru a my si tuhle atrakci nemůžeme nechat ujít. Za 40 Rs (16 Kč) jedeme hodinu busem do vesnice Attari, ze které jdeme necelé dva kilometry k hranicím pěšky.

Luci: Na místě je mnohasethlavý dav indických turistů. Jeden každý z nich musí projít k hranicím bezpečnostním rámem a osobní prohlídkou. Muži mají vlastní frontu, ženy mají navíc prohlídku za zástěnou a starají se o ně vojáci – ženy. Vojáci se na nás vstřícně usmívají a dokonce nám hrdě dovolují, abychom si je fotili – normálně se to totiž vůbec nesmí. Vůči davu se ovšem chovají velmi tvrdě, tok „lidského hada“ místy usměrňují i obušky, z čehož nám zatrne. Jenže jak už jsme psali, princip fronty je v Indii prakticky neznámý, takže to, že vstup na území hranic chvilku připomíná zásah policistů na fotbale, je asi nevyhnutelné. Dámská fronta je výrazně klidnější a mne prohlíží vojanda v khaki sárí! Cíp závoje jí na rameni prochází vojenskou výložkou, vypadá to fantasticky.

Na pákistánských hranicích poprvé zažíváme, že být v Indii cizinec je docela fajn. Pro „bílé“ je vyhrazena ta nejlepší tribuna. Po cestě k ní nás znovu kontroluje krásný voják. Zdvořile se obrací jen na Michala:
Voják: „She is your wife?“
Michal: „Yes, do you need her passport?“
V: „No, yours is enough. Children?“
M: „Not yet.“
V: „Ah, early married? So when?“
M: „Maybe in one year…“
V: „So now honeymoon?“
M: (pohled na prach a zmar vůkol) „Something like that.“

Indové se neustále snaží přelézt provaz, který odděluje naše tribuny, dříve či později k nim vždycky naběhne voják a vykáže je zpět na jejich místo. Ze začátku je jenom seřve, s postupem času jim uštědří i dost tvrdé štulce. Kamenné tribuny jsou všechny nekryté a horko dosahuje monstrózních rozměrů. Naštěstí v davu pobíhají prodavači a za lidovou cenu vydávají lahve balené vody. Všichni fasují praporky, je s nimi ale třeba řádně zacházet. Když jeden turista vedle nás vlaječku položí vedle sebe na zem pod nohy, přiběhne k němu voják a důstojně ho poučí, že takhle teda ne, že vlaječka Indie se má pěkně držet a má se s ní mávat, a ne ji válet v prachu.

Atmosféra obřadu zavírání hranic je úžasně bollywoodská. Je to pečlivě secvičené představení jak ze strany Indů, tak ze strany pákistánských vojáků. Obřad začíná více než hodinovou šou. Na obou stranách hranice se z amplionů line hudba tak, aby přeřvala protivníky. Na silnici pod tribunou se seřadí do zástupu indická děvčata a po dvojicích odvážně běhají s velkou indickou vlajkou až k bráně. Když už to mají všechny za sebou, začnou u brány tančit. Je to obrovský hlasitý a barevný mumraj, který má evidentně cíleně provokovat Pákistánce. Zatímco totiž na indické straně jsou tribuny společné pro pestrobarevně oblečené muže i ženy a tancuje se na nich, na pákistánské straně sedí muži i ženy zvlášť. Ženy jsou zahalené a samozřejmě netancují. Za branou tedy pákistánští mladíci do rytmu své hudby předvádí něco jako break dance, ale ve srovnání s davem mladých Indek to působí uboze.

Po čase hudba přestane a na obou stranách se dostanou ke slovu indický a pákistánský roztleskávač. Pobíhají s mikrofonem dole po silnici a hecují diváky. Na indické straně zařve chlap „Hindustán!“ a dav mu nadšeně odpoví „Zindabád!!!“, tedy „Indie“ a „ Ať žije!“. Na pákistánské straně zase tribuny šílí „Čijo čijo Pákistán!“, ale nevíme, co to znamenalo. Všude vlají vlajky a my voláme hesla nadšeně s ostatními. Po dvou hodinách už toho ale máme fakt dost. Máme od potu mokré dokonce i kalhoty na stehnech a varhánky na bříškách prstů, jako když vylezete z vany… Konečně mumraj přestane a zahájí se samotný obřad. Před nějakou dobou jsme viděli vojáky se za ubikacemi rozcvičovat, přišlo nám to srandovní, ale pak pochopíme. Indický přehlídkový krok totiž vypadá skoro jako běh. Vojáci dělají velmi rychle šíleně dlouhé kroky, přičemž nohy vykopávají až k uším – nekecám! V bráně mezi oběma zeměmi se potkají náčelníci posádek obou zemí, ostatní vojáci přesně stejnými pohyby na obou stranách stáhnou vlajku, náčelníci si mužně podají ruce, pak se brána zavře a jednotky oddusají.

A je to, konec legrace. Je čas jít domů. Při sestupu z tribuny se Michal nějak zamotá do davu místních, které drží na místě řetěz přes cestu. Nechce se mi na něj čekat, umírám vedrem a vyčerpáním, tak zkusím využít své bílé tváře a statusu bezbranné ženy. Obracím se nešťastně na vojáka a prosím ho: „I am waiting for my husband…“ Voják mne pyšně vezme v ochranu, odpoutá řetěz, párkrát do někoho vrazí, párkrát mávne obuchem a Michal je z fronty venku Dáme si u východu sváču, nikam nespěcháme a po jídle se vydáme zpět do vesnice Attari s tím, že určitě nasedneme na public bus a bude to. Okolo nás jezdí rikšáci a snaží se nás s tím, že žádný autobus z Attari nejede, přemluvit, abychom se nechali svézt. Odmítáme (je přeci teprv krátce po sedmé) a navzájem si říkáme, že rikšáci si asi myslí, že jsme tady první týden, ha ha ha…

Jenže pak dojdeme do vesnice a ejhle, on opravdu žádný bus nejede. Navíc se setmělo, okolo nás se shlukuje dav rikšáků s vidinou velkého zisku a nám je ouvej. Vypadá to, že zaplatíme na poměry astronomických 400 nebo i 500 Rs za odvoz do třicet kilometrů vzdáleného Amritsaru (mapa J). No pěkně jsme si naběhli. Byli jsme zcela v moci hnědozubých ušklebenců. Ale pak se stal zázrak.

Michal: Ze změti natažených rukou se vynořil malý děda v obrovském bílém sikhském turbanu. Bílý vous mu v rozčilení vlál, jak rozháněl běsnící rikšáky, taxikáře a „very good jeep sir“ drivery. Kouzelný dědeček mě chytil za ruku a táhl nás k nastartované autorikše s řidičem. Důstojný seschlý mužík neuměl anglicky, ale snažil se nám vysvětlit, že jede do Amritsaru a že máme nasednout dozadu do rikši za ním a bude to za 50 Rs (peníze, které zaplatíte třeba za převoz přes město). Padesát rupií byla směšná cena vzhledem k situaci, v jaké jsme se ocitli, a dlouhé cestě do města před námi. Naskočili jsme. Třicetikilometrová cesta rychle ubíhala, aniž by se nám podařilo s dědou o čemkoliv promluvit.

Na předměstí Amritsaru (mapa J) kouzelný dědeček vystupoval, chtěl po mně 50 Rs, za oba! Bankovky složil, část podal našemu řidiči, část rikšákovi o pár metrů vedle a něco mu důrazně řekl. Naznačil, že dál máme jet tou druhou rikšou. Oba řidiči neřekli ani slovo. Povedlo se nám ještě dědovi potřást rukou a už mizel ve tmě. Zezadu to vypadalo, jakoby vlající záplava bílých vousů vytékala přímo z turbanu. Druhý rikšák nás skutečně odvezl až k chrámu, neřekl si o žádné peníze navíc, nepokusil se nám nic prodat, prostě jen řídil a ani nedutal. Netušíme, kým děda byl či jaké měl postavení, ale způsob, jakým uzemnil taxikáře, hovoří za vše. Zařadil se na čelo útlého seznamu lidí, kteří nám v Indii nezištně pomohli.

Když dorazíme do města, rozhodneme se jít se hned najíst. Padáme hlady a nemáme čisté oblečení na převlečení. Večeře ale není moc příjemná. Proti nám sedí u stolu indický pár ve středních letech. Strašně se oba mračí a nepromluví ani slovo. Dumáme, jestli jsou pohádaní spolu nebo jestli je zlobí, že oni mají jedno jídlo dohromady a vodu v džbánu, což je běžná praxe, zatímco my máme rozežraně každý svou megaporci a limonádu Limca. Pak nás ještě napadne, že to klidně může být proto, že oba dva strašně smrdíme potem, je nám stydno, ale naštvaně si říkáme, že aspoň začínáme zapadat. Venku na ulici nám to nepřišlo, ale v klimatizované restauraci (jinou jsme poblíž otevřenou nenašli) se to pěkně rozleželo. Kekel.

Pondělí 27. července, den dvacátý šestý, Amritsar

Luci: Přes den se vydáváme do jeskynního chrámu Mata, kde se modlí neplodné ženy, je to ale opruz. Chrám je daleko a navíc vypadá, jak Michal trefně poznamenal, jako kombinace bazénu a lunaparku. Nic moc. Poněkud unaveně a v nerudné náladě míříme zpět do města. Michal se předtím zmínil, že by chtěl mít takový krásný turban jako sikhové, a když jdeme okolo obchodu s látkami na turbany, navrhuji, abychom si spravili náladu uvnitř. Dobře jsme udělali.

Samotný prodavač je fešný mladý muž s překrásnýma očima. V obchůdku jsou tři pánové a z naší žádosti o koupi látky na turban a školení v tom, jak se ta zatracená věc váže, jsou nadšení, přináší nám čaj a láhev limonády a vrhají se k Michalovi. Ten chce mít turban důstojně černý. Vyptáváme se, jak je to s barvami turbanu? Podle průvodce totiž barva může znamenat určitou příležitost nebo společenské postavení. Pánové ale kroutí hlavou a mladý prodavač nám vysvětluje, že protože si ráno oblékl bílou košili s růžovými proužky, zvolil jako doplněk turban v barvě růžové. Tak jednoduché to je. Ovšem vázání, to je věc jiná. Prodavač kouzlí se šesti metry látky (starší vážení muži mohou mít i dvojnásobek) a jehlicí, kterou vytvoří překrásné pevné sklady a varhánky. Pobíhám okolo a snažím se fotit každý krok, protože je jasné, že turban budu příště vázat já. Pánové souhlasí, prodavač si turban každé ráno váže přes třicet minut. Jeho staršímu kolegovi, kterému je přes čtyřicet let, už to zabere jen patnáct minut. Inu, praxe… Za celou tu legraci platíme 134 Rs (53 Kč), za čaj a limonádu pánové nic nechtějí a přátelsky se loučíme. Jsme vůbec v Indii?!

Doma se umyjeme, převlečeme, Michal si vezme kalhoty a košili ušité v Bikanéru (mapa I) a vyrážíme k chrámu. Na ulici vousatý Michal, který doplnil slušivý outfit i o kulatý sikhský náramek na pravém zápěstí, sklízí fenomenální úspěch. Chodí za ním mladíci i muži a obdivně říkají: „You look like pure sikh, sir!“ Ujistili jsme se předem, že se nikdo nerozzlobí, když se Michal obleče jako sikh, ale bylo nám řečeno a vypadá to tak, že si nikdo nebude myslet, že se Michal stal buď sikhem nebo že si dělá šoufky. Všichni berou jako výraz úcty a jsou polichocení.

Vzápětí mi nějaký ňouma v tlačenici nakopne nohu tak, že mi palec začne krvácet. Samozřejmě se po mém vyjeknutí ani neomluví, jen s otevřenou hubou čumí. Jsem naštvaná, zaprvé to pořádně bolí a zadruhé mě prudce neláká představa, že mám s otevřenou rankou projít svatým bazénkem u vchodu chrámu. Pokusím se proto přímo pod nosem ozbrojeného strážce bazének „nenápadně“ obejít a samozřejmě mi to neprojde. Sikh mne jemně vrátí zpět. Když mu vysvětluji, že nechci do vody, protože mi krvácí palec na noze, pochopí můj problém. Už už doufám, že se vodě vyhnu, ale místo toho se ke mně strážce nakloní a s laskavým úsměvem mne uklidní: „Don´t worry, God will protect you!“ Jo, jsem úplně klidná, brblám, když vodou nakonec opravdu projdu. Konečně se chystáme navštívit legendární chrámovou jídelnu.

Michal: Zařadíme se do fronty, která se kyvadlově hýbe každých pár minut mramorovým koridorem. Netušíme, jak se máme chovat či kam jít, a tak se držíme nějakého pána v turbanu, který vypadá, že ví, co dělá. Postupně si od několika mužů vezmeme tác, misku a lžíci. Dav nás natlačí do obrovské haly, kde na mramorové podlaze stovky lidí sedí v dlouhých řadách na turka, tácy před sebou. Dobrovolníci hbitě řídí celý proces a za okamžik už vidíme, jak se rozbíhají dvojice zřízenců a paralelně rozhazují jídlo do táců. Akrobaté z naběračkami a kýbly obslouží přes šedesát lidí za minutu.

Celá hala je jasně osvětlena, veškeré nádobí je dokonale čisté a odráží tak jas zářivek. Proti očekávání není jídlo žádná šlichta. Dostaneme několik placek čapátí, pikantní luštěninovou kaši, eh…ještě jakousi další hmotu a výbornou sladkou rýži. Muž v turbanu, který jí vedle mě, mi tak ochotně odpovídá na otázky, až poletující kousky rýže přistávají v jeho impozantním šedivém vousu. Jídelna, kde pocestní dostanou zdarma najíst, reprezentuje sikhskou pohostinnost. To, že lidé sedí všichni navzájem promícháni na zemi, značí sikhský názor na rovnost všech lidí, kterému učil první guru. Jídelna je otevřena 24/7 a denně se v ní nají kolem padesáti tisíc lidí. Jsme ohromeni přesnou organizací a vstřícností všech zúčastněných.

Jakmile uplyne náš čas vyhrazený pro jídlo, stovky lidí se zvedají a míří k východům z tohoto patra, zatímco vzadu čekají další lidé. V krátkém mezičase proběhnou halou uklízeči s mopy a s dokonalým načasováním stihnou vytřít podlahu, právě než noví hosté usednou. Při odchodu házíme plechové nádobí do vozíků a procházíme kolem prostranství s nerezovými káděmi, kde dobrovolníci umývají nádobí. Je zde nastaven přesný proces umývání a oplachování, kdy se každý kousek nádobí dostane do vody pětkrát. Vyhrneme rukávy a vedle pána v drahém obleku půl hodiny myjeme plechové misky. Jsme celí zjihlí z toho pořádku a čistoty a tak ještě dáváme donation 30 Rs za každého, čímž si to vlastně zaplatíme

Luci: Večer si ještě vystojíme hodinovou frontu mezi věřícími na kamenné lávce vedoucí do nitra chrámu. Lávka je proti slunci krytá baldachýny a ve frontě se nikdo nestrká. Uvnitř uctivě obejdeme hudebníky a posvátnou knihu, vystoupáme na střechu chrámu a po lávce se zase vrátíme na mramorový břeh. Tam nafasujeme kuličku sladké rýže, kterou můžeme sníst nebo hodit kaprům a sumcům, kteří těsně pod hladinou sockují. Jsou dokonce tak oprsklí, že když pak sedíme na kamenných schodech vedoucích do vody, jeden z kaprů má asi pocit, že si ho nevšímáme, a rozhodne se upoutat naši pozornost. Zakvedlá ploutvemi a povede se mu doslova vyšplhat na poslední schod, který je ještě pod vodou. Na schodu už je ale mělko, takže kapr leží na boku, koulí očima a otvírá tlamu. My už ale rýži nemáme, takže to po chvíli vzdá Na schodech se dopustíme jediného faux pas, a to když sedím na turka tak, že mé chodidlo ukazuje na chrám. Jeden z poutníků mne na tu neuctivost zdvořile upozorní.

Sikhismus se nám prostě líbí. V obou nejbohatších státech Indie, Gudžarátu a Paňdžábu, žijí hlavně oni. Sikhové obecně věří na tvrdou práci a sebevzdělávání, proto je mezi nimi i mnoho lékařů, inženýrů a podobně, ačkoliv pocházejí z nižších kast. Je to obrovský a i pro nás viditelný rozdíl oproti hinduistům, které jejich víra učí fatalismu. Takový rikšák si asi říká, že se holt jako rikšák narodil. Smůla! Ale když bude dělat rikšáka dobře a se svým ubohým životem se smíří, bude příště prodavač zeleniny. A tak dále.

Úterý 28. července, den dvacátý sedmý, Amritsar

Nějak se nám ta včerejší klimatizovaná restaurace vymstila, oba jsem nachlazení a Michal kašle, vypadá to i na teplotu. Jdeme se ale ráno nasnídat do chrámu a litujeme, že jsme na tenhle způsob nepřišli dřív. Necháme si i přidat Za jídlo pak zase dáme donation a myjeme chvíli nádobí.

Po snídani si jdeme prohlédnout sikhské muzeum v areálu chrámu, kde jsou obzvláště zajímavé kolorované fotky mučedníků vyfocených po jejich smrti při operaci Modrá Hvězda v roce 1984. Přesvědčujeme sikha v kiosku s internetem, aby nám zálohoval fotky z paměťové karty na DVD. V poledne Michal odchází marodit do hotelu. Já vyrážím do čtvrti, kde se prodávají látky, a odpoledne strávím šťastným pobíháním mezi krámky a vybíráním látek na dárky pro naše maminky a Michalovu ségru.

Michal: Ležím na posteli, točí se mi hlava, tepe mi ve spáncích. Střídavě koukám na reklamy v televizi (anglicky). Některé upozorňují, že je v regionu 1000 novorozených chlapců na 700 dívek a že „vaše dcery jsou stejně hodnotné jako vaši synové“… Večer pak Luci statečně vyráží koupit večeři do pouličního stánku s omeletami Masala dosa, veg nudles a dalšími hmotami. Na fotce to asi vypadá strašně, ale bylo to výborné.

Středa 29. července, den dvacátý osmý, Amritsar -> Dharamsala -> McLeod Ganj ( 8 hodin )

Michal: Je mi strašně. Nevím, jestli je to nějaký virus či bakterie, ale zkouším štěstí s druhou variantou a nasazuji antibiotika Sumamed. Kdybych býval dopředu znal budoucí vývoj celé situace, asi bych si vzal raději Augmentin a zalezl někam do díry. Loučíme s majitelem hotelu a ploužím(e) se na autobusové nádraží, kde si za 280 Rs (112 Kč) kupujeme lístky do Daramshaly, ze které pak pokračujeme do McLeod Gandže (mapa K).