Bikaner, Rajasthan

Středa 22. července, den dvacátý první, Džajsalmér -> Bikanér (332 km, 7,5 hodin)

Cestou do Bikanéru (mapa I) přibrzďujeme na různých písečných odpočívadlech, konduktor huláká: „Bikanér Bikanééér Bikanééér Hééé? Bikanér Hééé?“ a nabíráme domorodce. Když nás vyklopí autobus někde na okraji Bikanéru, způsobíme mezi místními rikšáky skoro rvačku. Ďáblové byli domluvení na určité ceně, takže všichni vykřikovali stejnou částku, natahovali ruce jeden přes druhého a odmítali smlouvat. Řev sílil a my se snažili prodírat pryč ze změti těl. Náhle jeden z rikšáků vykřikl o deset rupií nižší cenu a rozběhl se ke své rikše. Naskočili jsme za ním, ostatní řidiči hrozili pěstmi, sám náš rikšák myslím schytal pár ran. Hadraplán chvíli protáčel kola v písku, protože zuřiví rikšáci nás vší silou drželi a hulákali. Nakonec jsme nechali běsnící dav za sebou a náš chechtající se rikšadriver nás vezl do centra Bikanéru (mapa I), do starého města.

Po chvíli náhodného hledání kolem zdi starého města důvěřujeme Lonely Planet a míříme k hotelu, resp. rodinnému havélí Shanti House. Podle bedekru by měl pokoj stát kolem dvou set rupií, majiteli Gourimu však asi od vydání poslední publikace narostl hřebínek a požaduje tři sta rupií. Tři stovky byly sice v rámci našeho rozpočtu v pořádku, my ale už ze sportu smlouváme a ukecáváme cenu za noc na 250 Rs (100 Kč). Majitel vypadá docela jako sympaťák, a když projevíme přání nechat si ušít tradiční indické oblečení, tedy dámské a pánské pandžábí, v tomto koutu Indie „salvár kamíz“, nabídne nám doprovod. Z jeho nadšení soudíme, že asi dostane provizi, ale je milý a my se beztak u krejčích bez tlumočníka nedomluvíme.

Luci: Bikanér (mapa I) byl docela zvláštní a za celou dobu jsme v něm nepotkali jiné turisty. Nikde ani nebyly obchody se suvenýry, lidi nás na ulici neotravovali, nikdo na mne drze nečuměl, všichni na nás na ulici byli hodní, i když to tak podle uvítání rikšáků zpočátku nevypadalo. Na ulici se prodávají úžasné džusy z čerstvého ovoce. Velká sklenice stojí 5 nebo 10 šlupek podle druhu ovoce (2 nebo 4Kč) a je to čistá neředěná šťáva. Napoprvé jsme se nestihli ubránit vhození ledu do sklenice, máme stále (oprávněný) strach z vody. Pak už jsme si říkali o šťávu bez ledu. S úsměvem vzpomínáme na tyhle šťávy v Udajpuru, kde jsme jásali nad cenami okolo 40Rs (16Kč)… V jednom krámku nám prodavač nechce vrátit peníze a my tvrdohlavě trváme na tom, že ostatní platí tolik a tolik, že nebudeme platit víc, až se nás jeden z hostů zastane a přiměje chlapa, aby nám vrátil. Nádhera!

Večer vyrazíme do obchodu s látkami a já jsem úplně nadšená. Dost se tedy ostýchám, že s Michalem sedíme na koberci jako pašové, u nás sedí hoteliér a tlumočí, vedle něj sedí šéf krámku a okolo pobíhají dva krejčí a vytahují z regálů látky, na jaké si ukážu – tolik se s námi nadělá! Líbí se nám, že si krejčí stanovili cenu, za jakou nám naše salvár kamíz ušijí, a konečná cena se bude odvíjet od toho, jaké látky si vybereme. Na každé roli je navíc cedulka s cenou. Mno, my teda v hindí cedulku nepřečteme, takže nevíme, jestli cifra pro bílé sedí, ale co už. Salvár kamíz jsou volné kalhoty, pro muže celkem evropského střihu, pro ženy buď ve stylu tureckých harémek nebo rebelsky obtažené a nařasené u kotníků. Vršek je pro muže volná halena ke kolenům se všitými kapsami a dlouhým rukávem. Pro ženu je to velmi těsná halenka také ke kolenům, s krátkým rukávem a výstřihem na přání.

Michal si vybral tenoučké černé plátno, na vršek také černé plátno s jemnou černou výšivkou. U mne to samozřejmě tak jednoduché nebylo Kalhoty jsem si namyslela harémové z té samé jemné černé látky jako Michal, halenku z luxusní jasně červené látky se stříbrozlatým vyšíváním. Tu samou červenou látku pak budou mít kalhoty okolo kotníků. Pánům připadá kombinace černé a červené zjevně extravagantní a na kalhoty mi nabízí látku jemně béžovou, která ale dle našeho názoru bombastický efekt drahého vršku zatluče. Trváme tedy na svém, že kalhoty budou černé, a vysvětlujeme, že v naší zemi to bude atraktivnější. Možná jsme ovšem udělali nějakou botu, protože červená látka je průsvitná a pánové opatrně zjišťují, jestli mají dělat podšívku: „In your country, will you have something under your salvar kamiz?“ Hopla…

Večer se při návratu domů trochu zamotáme v uličkách, takže vytáhneme mapu, že nám třeba někdo poradí. Je až neuvěřitelné, jak často se Indové neshodnou a posílají nás každý jinam. Nevěřícně nad tím kroutíme hlavou a chechtáme se, pak ale na internetu zjistíme, že v některých státech dosahuje negramotnost skoro 60%. To znamená, že naši rádci pravděpodobně mapu v životě neviděli. Je nám z toho docela úzko, pro nás je to tak samozřejmá věc… Nicméně tentokrát nám špatnou cestu poradí celkem dvanáct lidí. Nechala jsem Michala v davu nadšených pomahačů a schválně to spočítala!

Čtvrtek 23. července, den dvacátý druhý, Bikanér

Rozhodli jsme se vyrazit na výlet asi třicet kilometrů za město do Déšnóku a navštívit slavný krysí chrám bohyně Karní Mata. Bikanérské vlakové nádraží je až neuvěřitelně čisté, po perónu chodí orgán v uniformě a tvrdě dohlíží na to, aby se všichni chovali spořádaně. Na vlak musíme čekat něco přes hodinu, takže si nakoupíme pirožky samosa a usádlíme se na nástupišti nad poměry zachovalého nádraží. Orgána zaujmeme a vyrazí za námi na zdvořilostní konverzaci, obrací se ale jen na Michala: „This is your wife? Not married? Engaged? When is the date? Next year? Babies? Not yet? Trying children, trying?“ Snažím se nerozřehtat na celé kolo, když vidím Michala, jak se tuží a květnatě odpovídá. Vlak nakonec přijíždí a nám se v něm ohromně líbí. Za hodinu už jsme v Dešnóku.

U Déšnóku, 30km jižně od Bikanéru, stojí pozoruhodný „krysí“ chrám Karní Maty, který je jedním z nejpodivuhodnějších v celé Indii. Podle legendy Karní Mata, která žila ve 14. století a byla prý inkarnací bohyně moci a vítězství Durgy, požádala boha smrti Jamu, aby vrátil život synovi truchlící vypravěčky, jež byla příslušnicí jejího klanu. Když Jama odmítl, nespokojená Karní Mata dala reinkarnovat všechny mrtvé vypravěče do krys, aby tak nad nimi Jama ztratil moc. Proto zde po chrámu pobíhají tisíce uctívaných krys. Hordy káb (posvátných hlodavců) nejsou nic pro choulostivé jedince. Za mimořádně příznivé znamení se považuje, přeběhne-li vám krysa po noze. Také se dobře dívejte, zda neuvidíte vzácnou bílou krysu. Je to rovněž znamení štěstí. Chrám je významným poutním místem, takže si nezapomeňte sundat boty a chovat se uctivě. (Lonely Planet, Severní Indie, str. 260)

Michal: Ve zdravě výletnické náladě přicházíme k chrámu. Nikterak nás nezaráží, že si musíme sundat sandály a pokračovat do nitra překrásné budovy z bílého mramoru bosí, tak se to přece dělá v každém chrámu. Zrovna když naboso poskakujeme po nesnesitelně rozpálené rohoži vedoucí dovnitř, přichází další turistický pár, který si však nechává ponožky. To, že my jsme s sebou žádné ponožky neměli, jsme později vyhodnotili jako závažnou chybu

Nádvoří chrámu je kryté drátěnou sítí proti dravcům a my hned zjišťujeme proč: Ve stínu, u zdí, pod lavicemi, v chodbách, všude! se krčí tisíce krys! Mezi zbytky mléka a rýže se třepou kusy často v posledním tažení, řada tělíček je už evidentně delší dobu mrtvá, záplava mokrých, smrdutých potvor přebíhá sem a tam v této líhni snad všech myslitelných nemocí. Tak trochu s knedlíkem v krku koukáme na svá bosá chodidla, doufáme, že nemáme v kůži nějakou ranku a s bojovým heslem „Incredible India!“ na rtech se noříme do hlubin fantastického komplexu. Při procházení těsnými chodbami obsypanými páry černých oček ve vlhkých, hnědých kožíšcích máme intenzivní pocit, že se na nás chystají krysy vrhnout. Po prohlídce, když už sedíme na lavici a chystáme se obout, využijeme naši chirurgickou instrumentální desinfekci a umyjeme si v ní nohy. Poznámka pro další generace: Do chrámu lze vstoupit v ponožkách a určitě z toho budete mít lepší pocit. Vstupné bylo zdarma, resp. 20 Rs (8 Kč) za foťák a pět šlupek hlídači bot, dohromady za oba.

Luci: Když jedeme zpátky do Bikanéru, vidíme v poušti utíkat antilopy, hurá, přece jen máme safari! Zároveň také odhalujeme fenomén přelidněných indických měst. Jízdenka z Bikanéru nás totiž stála dohromady 38 Rs, kdežto jízdenka do města byla za 10 Rs, ačkoliv jedeme stejnou trasu stejným vlakem. Je to jasné – lidi se dostanou do města, ale ven už ne

Pátek 24. července, den dvacátýtřetí, Bikanér ->Amritsar (509 km, 12 hodin)

V Bikanéru celkem marně hledáme nějaké turistické atrakce nebo aspoň krámky řemeslníků. Nakonec ale najdeme Státní muzeum Ganga (10 Rs na osobu), které je plné pozoruhodných exponátů. Například na prastarém koberci je cedulka „Carpet“ a na trepkách, které nosil maharádža, je napsáno „Royal shoes“. Odcházíme vskutku obohaceni Michal s překvapením zjišťuje, že jeho hrůza z kontaminovaného ledu v džusu a následného průjmu vyústila v solidní zácpu, která nakonec trvala skoro týden. Čtenářům jemnějších povah se omlouváme, na druhou stranu tzv. fekální historky jsou neodmyslitelnou součástí našeho cestování!

Sleeper do bájného Amritsaru (mapa J) jsme si proti všem zvyklostem nechali sjednat od majitele hotýlku, cena však souhlasila s ciframi v Lonely Planet a tak jsme to vzali. Sleeper Bikanér (mapa I) – Amritsar (mapa J) 340 Rs (136 Kč) na osobu. K večeru se necháváme rikšou odvézt ke sleeperu a jen o fous unikneme monzunovému dešti, který v jediné hodině město zcela zaplaví.

Michal: Lidé se smějí, tancují, křičí a skáčou do tekoucích sraček, kterými se naplnily ulice. Vypadá to, že takový pořádný déšť je důvod k všeobecnému veselí. Těžko říci, zdali to tak brali i obyvatelé nuzných slumů, plechových a igelitových chaloupek, které se přikrčeny pod stromy náhle ocitly pod vodou. Nemohl jsem nevyfotit „Miss Mokré pandžábí“, která si krásná, s hlavou vztyčenou, vykračovala tekutým bordelem vypláchnutým z ulic. Autobusák křižoval divoký proud záplavy takovým způsobem, že vlnou vody srazil jednoho motorkáře pod hladinu a osprchoval dav čumilů.

Později cestou do Amritsaru (mapa J) se ukázalo, že náš řidič je skutečný ďábel (obecně platí, že má-li řidič turban či aspoň hadr na hlavě, řídí jako ďas), klopil zatáčky neuvěřitelnou rychlostí, celý obrovský autobus vyl námahou a do cíle jsme dorazili o pět hodin dříve. O tom, co se stane, když se objevíte v noci v cizím tajemném městě, nemáte kam jít a všichni živlové to dobře vědí, o tom příště...