Cesta do Lehu

Sobota 8. srpna, den třicátý osmý, Šrínagar -> Kargil (201 km, 11 hod)

Už chápeme, proč byla jízdenka tak drahá. Náš otřískaný autobus nese hrdý název SUPER DELUX a na místní poměry je to to nejlepší, co je možné na cestu získat (jinak už je možné jen letět letadlem nebo jet džípem, což nám nakonec ale nepřijde jako výhra). Autobus má dvacet pět sedadel, je tedy docela malý, protože na cestě, která nás čeká, by to klasický autobus neměl šanci zvládnout. Autobus už má zjevně nejlepší časy asi tak tisíc let za sebou, na druhou stranu poprvé a naposled jedeme v měkkých křeslech, která je možné sklopit, taky místa na nohy je o poznání více než v autobusech, se kterým jsme dosud měli tu čest, a dokonce mají sedadla i – držte se – opěrku na hlavu. Nádhera!

Když nasednou všichni, kdo mají zaplacené sedadlo, narve se dovnitř ještě asi šestnáct Indů! Nevěřícně zíráme, jak se skládají do uličky: Sednou si na zem, pokrčí nohy, o které se opře další člověk, co sedí před nimi. V téhle strašlivé poloze stráví bez reptání dalších jedenáct hodin…
Vyjíždíme ze zeleného Šrínagaru na cestu podél pákistánských hor. Zeleň kvapem mizí a my obdivně zíráme na strmé kamenné vrcholky. Ještě před deseti lety se tady navzájem Indové a Pákistánci ostřelovali. Krajina je pustá a neobydlená, silnice je mezi koncem září a květnem pro sníh nesjízdná. Scenerie je ale fantastická!

Po cestě míjíme jen vojenská stanoviště. Čtyřikrát vojáci náš autobus zastaví, všichni bílí musí ven a následuje rituál předkládání pasů a víz a vyplňování papírů. Je to otravné, na druhou stranu se k nám všichni chovají zdvořile a my máme fajn pocit, že nás někdo „jistí“. Účelem procedury má být prý možnost sledovat, kolik „bílých“ jim do oblasti vstoupilo a kolik jich zase po čase hory opustilo.

Cesta je únavná, navíc musíme měnit kolo. Není divu, asfalt se na silnici jaksi nenachází. Ke konci dne jsme strašně rozlámaní a všechno nás bolí, protože drncání našeho SUPER DELUX je bohužel úplně stejné jako drncání laciných autobusů.
Se setměním dorážíme do Kargilu, což je mrňavá díra vhodná právě tak pro přespání po cestě. Zdálo se nám při příjezdu, že jsme viděli na ulici na ohni prodávat něco jako šašlik, malé masové špízy. Cítíme naléhavou potřebu odměnit se po hrozné cestě, takže s milosrdnou tmou ani nezkoumáme, jak maso vypadá, a každý si za 10 Rs (4 Kč) jeden špíz koupíme a náramně si pochutnáme. Je to potřetí a naposled, co jsme si dali v Indii maso. Michal se jako obvykle chystá na psychosomatický průjem a já se mu jako obvykle posmívám, ale to netušíme, co nás druhý den čeká.

Michal: Ind nám do šašliku z igelitového sáčku přihodil jakousi raitu, tedy salátovou okurku v kefíru, což chutná podobně jako tzatziky. Když o tom tak přemýšlíme, po celém dni to mohlo být asi to největší zlo…
Během procházky do vesnické ubytovny bilancuji naši cestu a já osobně bych rozhodně jel znovu (ostatně zítra nás čeká ta větší „půlka“). Je to zcela mimořádný zážitek, nepopsatelné a nádherné výhledy, lidé… Stačí však, aby vám dělalo cestování narvaným busem bez tlumičů aspoň takové problémy jako Luci, která vypadala jako zmlácená pádlem, a cestu již zdaleka tak neoceníte

Vesnickou ubytovnu nemáme na žádné fotce, ale bylo to naprosto olezlé, špinavé, otrávené a velmi, velmi autentické místo Jako „manželé“ jsme dostali koutek za dřevěnou zástěnou, ostatní byli namačkáni na kavalcích v místnosti za rohem. Na jednu noc, dle mého názoru, jeden z těch zajímavých zážitků, kvůli kterým jsme tady – především sdílení umývárky s jednou dírou ve stopě, kterou přitékala voda na „sprchování“, a druhou dírou hned pod ní, kterou odtékalo cokoliv, co opustilo hostovo tělo.

Neděle 9. srpna, den třicátý devátý, Kargil -> Léh (204 km, 11 hod)

Luci: Cesta je strašně, strašně vyčerpávající. Všechno nás bolí a krom toho se v autobuse šíleně bojím – podívejte se na fotku vlevo. Dnes nás vojáci kontrolují jen dvakrát. Michalovi je už po cestě zle, nemá žádnou barvu v tvářích, zato má horečku. Když konečně odpoledne dorazíme do Léhu, zvládne sotva sundat bágly ze střechy. Necháme se naložit za absurdní cenu 80 Rs (32 Kč) do taxíku a odvézt do centra. Jsem pěkně vzteklá, řidič hned poznal, že Michal nebude schopen o nic smlouvat a že se sotva drží na nohou, takže cenu nasadil vysoko a 80 šlupek byla nejnižší cena, jakou jsem zvládla uhádat.

V centru městečka se Michal víceméně kácí na zem a hlídá batohy, zatímco já obíhám hotely.
Michal: Sedím na zemi kousek od sračkovodu, který je na indické poměry velmi kultivovaný, a v horečce přemýšlím, jestli do něj nabliju, když tu náhle slyším protáhlé pražské „Ahój“. Páreček asi tak našeho věku, chlapec v nažehlené polokošili Lacoste, slečna v krátkých šatičkách s načechranými rozpuštěnými vlasy. „Jsme si všimli Gemmy, hele.“ Zíral jsem na ně ze země proti slunci jako na zjevení. Omluvil jsem se, že nevstanu a zůstanu ležet na chodníku a budu možná zvracet. O krok ustoupili, ale statečně konverzovali dál. Krátce jsem vysvětlil, že přítelkyně hledá ubytování a slečna se zeptala: „Jak dlouho už jste v Indii?“ Chlapec: „Asi dlouho, viď?“ Haha, jak to poznal?! Odpověděl jsem, že asi šest týdnů, a v kostce podal některé zážitky z cestování busem s místními. Krajané se pak pochlubili, že hned jak doletěli na International Airport v Dillí, nechali se „raději“ hodit taxíkem na vnitrostátní letiště a z něho do Léhu letěli.

Na místě je zase dobrotivý taxikář (na cenu jsem se ani neptal) zavezl přímo do jejich krásného, dopředu zajištěného hotelu, takže si po pár dnech výškové aklimatizace mohli začít užívat „Indii“. Zpátky to měli prý naplánované stejně, pro jistotu. Nerad bych působil jako poblitý filozof mudrující o drsném cestování, ale přijde mi, že vymydlený páreček se připravil o něco strašného i nádherného a každopádně si neodveze zážitků ani co by se za nehet vešlo.
Luci: V Léhu jsou ceny za pokoje vyšší než jinde. Jdeme do hotelu, kde jsem předtím cenu vymrčela z 500 na 350 Rs (140 Kč). Když nás majitel vidí oba, mračí se a asi se chce zase začít hádat. Ale než k nám stihne doběhnout, prosvištíme zahradou a shodíme bágly v pokoji, který mi předtím ukazoval. Tím pádem je vše zpečetěno a pokoj i dobrá cena jsou naše

Michal se na nějakou dobu uklízí do koupelny, kde gruntuje vnitřnosti horem i spodem. Je mi ho hrozně líto, ale pozdě večer už mám co dělat sama se sebou, protože horečka, průjem a zvracení dohnaly i mne. Čeká nás veselá noc, je nám oběma pěkně zle a několikrát si navzájem bušíme na dveře koupelny s křikem „Pusť mě dovnitř, já musím!!!“. Ještě nikdy jsem nezažila stav, kdy letím do koupelny kleknout si k míse, abych vzápětí zjistila, že takhle by to špatně dopadlo, bleskově se na mísu posadila a před sebe přitáhla kýbl. No prostě srandy kopec.

Pokračujte do Léhu nebo se vraťte do Šrínagaru