Delhi, start

Pátek 3. července, den druhý, Nové Dillí

Po dvoudenní cestě Brno – Praha – Londýn Luton – Londýn City – Amsterdam přistáváme po půlnoci na letišti v Novém Dillí. (mapa R) Letiště je krásně čisté a klimatizované, okolo chodí dámy v sárí a pánové v turbanech a my okouzleně píšeme domů, že exotika začala. U východu nás čeká taxikář, kterého jsme si z Brna objednali, stejně jako hotel. Do tváří nás udeří vedro.

Cesta taxíkem byla šílená, strašný kravál, troubení, zběsilé kličkování a brzdění. Zaznamenali jsme, že do tří pruhů se vedle sebe vejde pět aut, a že jsou všechna, ale opravdu všechna otlučená. Taxík s námi jel asi třicet minut skrze dlouhé, chabě osvětlené ulice. Místy jsme jeli po nevybetonované cestě, všude okolo postávaly krávy a podél silnice spaly na zemi desítky polonahých lidí. Vyděsili jsme se, že nás taxikář, který evidentně neuměl ani slovo anglicky, veze někam do slumů zabít a okrást, zvláště když zastavil na hrbolaté prašné cestě v úzké tmavé ulici a řekl si gestem výmluvně o tip.

Neměli jsme mu co dát, protože peníze vyměněné na letišti byly jen samé obrovské bankovky. Michal se mu pokusil dát několik pencí, které vyštrachal z kapsy, a taxikář nás za hlasitého povykování vysadil z auta. Vyrazili jsme polekaně směrem, který nám naznačil, mezi zataženými roletami, močí páchnoucí ulicí.
Po deseti metrech se k Michalovi přitočil chlápek a zaskuhral:
„Dů jů vont hašiš?“
„No, no, thanks,“ zablekotal Michal a klidili jsme se, ale muž se nechtěl nechat odbýt.
„Elesdý?“ vemlouval se dál.
Mazali jsme pryč, jenže vtom se k nám přitočil jiný pobuda se svou nabídkou:
„Jů báj Guns?“

V tu chvíli nás naštěstí doběhl recepční z hotelu, kam mezitím doběhl taxikář, když jsme mu napůl utekli, a odvedl nás do asi metr a půl široké uličky, kde stál náš hotel Namaskar (300Rs/120Kč).
Hotel byl doporučený v Lonely Planet, ale už první noc v Indii jsme zjistili, jak vypadá slib pokoje s oknem. Namaskar byl prý dříve věznice. Náš pokoj žádné okno neměl, jen zamřížovanou díru na chodbu. Nad hlavami se nám nešťastně viklal větrák. Horko bylo k zalknutí.

Sobota 4. července, den třetí, Nové Dillí

Na tenhle den vzpomínáme jako na noční můru. Takovou tu klasickou, kdy chcete někam utéct, ale nemůžete se hnout z místa. Ráno jsme zjistili, že jsme v turistickém centru Páhargandž, a ne v žádném slumu, jak jsme si původně mysleli. Snažili jsme se podívat se na nějaké památky nebo se prostě jen projít po okolí. Místo toho jsme se motali jak špína v kýblu mezi desítkami turistických kanceláří a stovkami naháněčů, rikšáků, mrzáků a žebráků. Chtěli jsme si někde koupit lístek na vlak do Ágry, ale nepovedlo se nám dostat do jediné oficiální kanceláře na hlavním nádraží Nové Dillí.

Aby nedošlo k omylu, oficiální kancelář pro turisty se nachází na kraji Páhargandže, jen 300 metrů od našeho hotelu, v komplexu nádraží. Ale my, my jsme se tam nedostali.
Lonely Planet píše:
Mazané podvodníky, kteří se přiživují na turistickém ruchu, přitahují také vlaková nádraží. Na nádraží Nové Dillí se vás budou snažit přesvědčit, abyste si nekupovali jízdenky v mezinárodní turistické kanceláři v horním patře, ale zavedou vás do některé z cestovních kanceláří na druhé straně ulice, předražených a často nespolehlivých. Můžete si být jistí, že turistická kancelář není zavřená, nerenovuje se, ani se nikam nepřesunula… (Lonely Planet, Severní Indie, str.120)

Jenže my jsme nebyli schopní odehnat všechny dotěry, stále jsme všude zdravili a děkovali a nechali se za ruce tahat sem a tam k nejrůznějším „friends“ a „brothers“. Ve chvíli, kdy jsme se kohokoliv zeptali na cestu, byli jsme nacpáni do rikši a opakovaně jsme končili ve „very gavernement ofis“ vychlazených na 13 stupňů, kde se na nás usmívali laskaví pánové a nabízeli nám all inclusive za ceny, které byly šokující i po přepočtu na koruny. V nádražní hale k nám vždy přiskočil muž v jakési uniformě, tvářil se, že je oficiálním pracovníkem nádraží, a už nás vedl pryč.
Bohužel, říkali nám, jízdenky na zítřek nikam volné nejsou, podívejte se tady na monitor, je nám to moc líto, snad pozítří by mohlo být místo v první třídě (které stojí více než trojnásobek klasické třetí třídy srovnatelné s našimi osobáky).

Je to těžko popsatelné, ale z prvních dnů v Dillí si pamatujeme jen davy dotěrů, strašlivý zápach „chcacích zdí“ (desítky metrů dlouhé zdi na ulici, u kterých muži močili a káleli), žebráky, smog tak strašný, že jsme nemohli skoro mluvit, jen jsme kašlali a kýchali… Zabloudili jsme i pod jakési mosty, kde v příšeří spaly desítky a desítky mrzáků. Někteří z nich seděli na deskách s přidělanými kolečky, na kterých se odráželi rukama – jako z filmů o středověku.

Naše zoufalství asi dobře vykresluje chvíle, kdy jsme seděli zase v nějaké zatracené ofis naproti bodrému pánovi a zcela vážně uvažovali o zakoupení jízdenek jeho prostřednictvím na celý měsíc dopředu, vše samozřejmě v první nebo druhé klimatizované třídě (protože třetí a druhá neklimatizovaná pro nás byly samozřejmě plné…), bratru za 800 dolarů pro nás oba. No nekup to. Jenže nakonec nám došlo, že i kdyby tyto ceny podle bedekru nevycházely na třetinu (a to jsme o vyšší třídy nestáli, střídání klimatizovaných ofis a žhavých ulic už udělalo své), takový zájezd bychom si dopředu nekoupili ani u nás doma, a zatroubili jsme k ústupu.

Na tento okamžik jsme mnohokrát vzpomínali a byli jsme velmi rádi, že jsme onoho pána poslali do háje. Později se ukázalo, že kupovat si lístky na public bus z místa na místo nebylo ani zdaleka tak nemožné, jak se nám pán pokoušel vsugerovat. Otázkou, zda by nám vůbec prodal platné lístky, se raději ani nezabýváme.

Neděle 5. července, den čtvrtý, Nové Dillí -> Ágra (203km, 6,5 hod)

Ani dnes se nám nepovedlo koupit lístek na vlak do Ágry, zato jsme si málem zakoupili pobyt na hausbótu ve městě Šrínagar v Kašmíru. Podle obchodníka z jedné gavernement ofis na to totiž existuje speciální „gavernement růl“, které praví, že v zájmu vlastní bezpečnosti nesmí cizinci do Kašmíru, pokud nemají dopředu zajištěné ubytování. Asi by nás nepustili do oblasti Kašmíru a kdoví, možná by nás rovnou poslali domů. Nebo tak něco. Poradili jsme se s LP a zjistili, že za 3000 rupií, které bychom za hausbót zaplatili, bychom mohli mít luxusní apartmá o několik pokojích a s jídlem v ceně.

Většina stížností se týká organizovaných pobytů, rezervovaných v Dillí. Turisté často na místě přišli na to, že jejich „plovoucí palác“ je rozvrzaná kocábka. Navíc jim byly na konci pobytu přiúčtovány další poplatky ve výši stovek dolarů. Jiní zase byli na hausbótu doslova drženi jako rukojmí buď neopodstatněnými tvrzeními o násilnostech na břehu, nebo zabavením pasu. (…) Za žádných okolností byste si neměli rezervovat hausbót předem přes nějakou cestovní kancelář, která ani nesídlí v Kašmíru. (Lonely Planet, Severní Indie, str. 367)

Utekli jsme.
Další a další úředníci nás přesvědčovali do šílených podniků, až to korunoval krásně oholený sikh s laskavýma očima v turbanu a ověšený zlatem. „You put more sugar in your tea, it´s sweet. You put less sugar in your tea, it´s less sweet.“

Nakonec jsme zaplatili dohromady 800 rupek (320Kč) za autobus v jedné ofis. Michal zuřil, že nedá za bus více, než kolik by stál doma, díky čemuž se nám povedlo srazit cenu z absurdních částek alespoň na tuto. Podle bedekru měl obyčejný bus do Ágry stát 90 rupek na osobu (36Kč), vlak asi 80 rupek (32 Kč za tříhodinovou jízdu). Autobus měl být „super turistik delux“, ale když přišel čas odjezdu, úředník prudce ochladl, naložil nás do rikši, kterou jsme pak museli zaplatit, a byli jsme odvezeni k otřesnému špinavému rozviklanému autobusu bez klimatizace – což by nás v žádném případě nemrzelo, ostatně tak vypadaly všechny normální indické autobusy, kdyby tomu nepředcházely takové galeje. Cesta byla úmorná a navíc jsme se vztekali, že se plahočíme busem v nedýchatelném smogu (viditelnost 200m), místo abychom cestu do Ágry urazili vlakem.