Jaipur, Rajasthan

Pondělí 6. července, den pátý, Džajpur

V Džajpuru (mapa C) jsme asi dvě hodiny marně hledali hotel. Recepční nad námi ohrnovali nos a chtěli přemrštěné ceny, ačkoliv hotely byly evidentně prázdné. Celá oblast pouštního státu Radžastán je totiž v létě naprosto mimo sezónu. Horko v Džajpuru dosahovalo 48 stupňů ve stínu a každý jsme vypili 7 až 8 litrů vody denně. Nakonec jsme dostali jednolůžkový pokoj v hotelu s nezvykle velkou, zelenou a krásnou zahradou (New Pink City Hotel). Postel ale byla dostatečně rozměrná i pro nás oba a pokoj stál 300 rupek. Pokoj měl ale, což jsme zjistili až posléze, dvě zásadní chyby. Nešel zamknout zevnitř a z kohoutku tekla velmi, velmi horká voda po celý den. Nechávali jsme tedy vodu napuštěnou v kýblu a až se v ní dala udržet ruka, polévali jsme se jí.

Na večeři jsme se stavili v prima restauraci s milými číšníky. Michal se jednoho zeptal, cože je to ta placka na talíři. Pak jsme jen zděšeně zalapali po dechu, když číšník nenuceně holou rukou placku z Michalova talíře vzal, třepal nám s ní před očima a po vysvětlení ji zase položil zpátky… Po cestě domů jsme si nebyli jistí, jak daleko to máme do hotelu. Rikšáci tak strašně zjevně lhali, když tvrdili, že čtyři kilometry, a odmítali ze své ceny 30 šlupek jakkoliv slevit, že jsme zatvrzele vyrazili pěšky a ejhle, za 5 minut jsme stáli v našem New Pink City Hotel.

Úterý 7. července, den šestý, Džajpur

Dlouho to na sebe čekat nenechalo, vztekám se zoufale, když uprostřed Růžového města sedím na chodníku a čekám, než Michal najde veřejný záchod. Vím, že víc než 50 metrů už prostě neujdu, je mi strašně zle. Michal se poklusem vrací a vede mě k příšerně strašlivým záchodům. V první chvíli přichází úleva, ale když si protřu uslzené oči a podívám se v kabince okolo sebe, otočím se k míse čelem a vygruntuju žaludek ještě horem. Vtipná scénka nás pak potkává ještě v restauraci, když majitel bušením na dveře vyhazuje z jediného záchodu číšníka, zatímco já se kroutím vedle něj. Horko a smrad dosahují monstrózních rozměrů, je těsně pod padesát stupňů ve stínu a ulice jsou plné prachu. Z Džajpuru si skoro nic nepamatuju, bylo mi opravdu zle a točila se mi hlava a podlamovaly nohy.

Během dne jsme viděli tlupu chudáků, kteří se prali o vodu vytékající hadičkou z klimatizace nějaké dražší restaurace. Strkali se o to, kdo si z té hadičky naplní petku.

Ten den jsme se ale dostali na autobusové nádraží, kde nám milá slečna z Ahmedábádu nezištně pomohla koupit lístky. Byli jsme tak unešení, že si poprvé kupujeme lístek tam, kde se kupovat má, že jsme se rozhodli vyrazit do Udajpuru dál na jih. Logičtější by bylo stavit se po cestě v Puškaru, kam jsme se pak z Udajpuru vraceli, ale nevadí. Od obchodníka, u kterého jsme kupovali vodu, jsem pak ještě dostala jen tak banán a svět byl hned mnohem veselejší.

Došlo na slova známého, který na jaře v Brně s gustem popisoval, jak budeme v noci ležet v posteli a bude se z nás lít pot. Odkutálíme se prý stranou na suché prostěradlo a když zamáčíme i to, překulíme se zpět na mezitím již uschlé místo. Snaží se nás vyděsit, říkali jsme si srdnatě, nicméně to tak doslova a do písmene bylo. Elektřina v létě navíc vypadává i několikrát denně, klidně na několik hodin, to znamená, že od horka v pokoji nepomůže ani větrák na stropě.

Michal: Když jsem šel zvečera koupit vodu, pronásledoval mě jeden z pouličních prodejců panenek, jakýchsi groteskních loutek. Odbyl jsem ho stejně jako rikšáka, on mě pak předběhl a začal se omlouvat, což mě zarazilo. Notnou chvíli jsem koukal po okolí a čekal, zpoza kterého rohu se vynoří jeho bratři, nicméně nic zlého se nekonalo a mladík se dal do hovoru s tím, že je mu líto, že mi zastupoval cestu a že tady asi musí být turisté pod velkým tlakem. Ukázalo se, že je student, a hovořil o mafii a drsném režimu v okolí. Panenku jsem si beztak nekoupil a čekal jsem tedy ono klasické náhlé ochlazení. Nic takového se ale nekonalo, kluk mi pomohl koupit banány pro Luci za reálnější cenu a rozloučil se stiskem ruky.

Myslím, že to bylo ještě ten samý večer o pár hodin později, když kousek ode mě přibrzdil černý sporťák – za daných okolností takové malé sci-fi. Z okýnka vozu na mě zavolal nějaký pán. Nevěnoval jsem mu pozornost, což vedlo k tomu, že sporťák o minutu později téměř najel na zbytky chodníku, po kterých jsem klopýtal, a vyhrnul se z něj na Inda poměrně rozložitý švihák v havajské košili.
Než jsem se vzpamatoval, už mi tiskl ruku a bodře hovořil o tom, jak je to skvělé potkat turistu a jak si vždy rád popovídá. Muž se představil jako grafik a designer. Zajímal se, co dělám, zda jsem tu sám, jestli tady někoho znám, zná-li tu někdo mě a byl přehnaně žoviální v reakci takřka na cokoliv, co jsem řekl. Následovalo vyprávění o tom, jak se občas potká s turisty, jak jedou k němu domů, jak popijí a jak je všechno dokonalé. Neustále mě zval na projížďku a zdůrazňoval, že tu přeci jsem od toho, abych se poznával s místními.

Když jsem se rozhlédl po vyhublých stínech kolemjdoucích, kárkách rachotících po silnici a rozpadajících se autech, zmocnil se mě velmi intenzivní pocit, že kdybych nasedl k pánovi do nablýskaného sporťáku, dost možná bych se za dva dny probral nahý někde v popelnici – tedy v tom lepším případě. Poznámky v Lonely Planet popisují mnohé historky tohoto typu včetně barvitějších konců.

Středa 8. července, den sedmý, Džajpur -> Udajpur (399km, X hod)

Luci: Mé průjmy bohužel pokračují , výstup na minaret s osobitým výkladem hlídače a prohlídku Paláce větrů (Hává Mahál) si neužívám tak, jak bych ráda. To mi ovšem nezabrání v tom, abych si nekoupila krásnou vyšívanou sukni se spoustou zrcátek. Původně za ni obchodník chtěl 600 rupek (240Kč), ale srazili jsme to na polovinu. Ono by člověku to smlouvání ani nevadilo, kdybychom při odchodu neviděli, jak se obchodník velmi škaredě ušklíbl s výrazem „zase mi to ti pitomci sežrali“. Nevadí, sukně je nádherná, i když po měsíci nošení v Brně jí penízků začíná povážlivě ubývat, jak odpadávají.

Michal: Smlouvání v Indii bylo docela zklamáním v porovnání s Tureckem. Mám dojem, že obchodníci v Indii, tedy té části, kterou jsme navštívili, jsou příliš fascinováni mnohými Brity a Francouzy, kteří rozhazují tisíce rupií, jako by to byly hadry – takže když se pokusíte smlouvat, jste okamžitě považováni za vykořisťovatele. Často jsme viděli, jak dorůžova ogrilovaní Angličané tahají s určitými rozpaky z kapes celé trsy tisícirupiových bankovek s výrazem: „Nevím, bude tohle za ten korálek stačit?“ Pro usazení do kontextu – slušný oběd v thálí-restauraci stojí Inda 30 rupií (14Kč). Thálí je mimochodem báječné jídlo sestávající z mnoha různých mističek různých zeleninových směsí v omáčkách. Na velký talíř číšník z kýble nasype rýži a host ji nejčastěji rukama míchá dohromady s dobrotami z misek. Když cokoliv dojde, číšník se přižene a misku nebo talíř doplní, takže za pevnou cenu host jí, dokud může.

Na ulici míjíme úžasného holiče. Vedle silnice má postavené křeslo podepřené cihlami, na zdi zavěšené zrcátko a poličku s kosmetikou, a jede. Úžasné!
Odpoledne kvůli noční cestě nasazuje Luci Loperon (pilulka, která funguje jako špunt, na nějakou dobu kompletně zastaví pohyb střev). V obchodě s vodou jsme dostali druhý prezent a po cestě na autobus jsme potkali dva Brity, kteří zrovna přijeli z Léhu. Uvědomili jsme si, že když občas potkáme na ulici bělocha – tedy turistu, nadšeně se zdravíme.

Michal: Během odpoledne se jeden z už zcela běžných šťouchanců do cokoliv-nabízejících kolemjdoucích proměnil v rozhovor s mladíkem, který se rozčílil v okamžiku, když jsem se vyhnul jeho podané ruce a pokračoval v chůzi. Křičel, jestli si myslím, že je zvíře, a ptal se, proč se k němu jako ke zvířeti chovám „We are not animals sir!“. Zeptal jsem se ho, co prodává.
Následovalo další rozčilení a vysvětlení, že nic neprodává, že mi jen chtěl podat ruku a znovu se ptal, jestli si myslím, že jsou Indové zvířata. Byl jsem zcela zaskočen, ruku jsem mu podal a pokusil se mu vysvětlit, pod jakým tlakem je bílá tvář v této rozpálené výhni, co jsme od příjezdu prožili a že prostě nemůže čekat, že budu přijímat každou podanou ruku, mým směrem na ulici nataženou. Nakonec mi nabídl cigáro. A nic za to nechtěl.

Luci: Ono to zní jako maličkost, ale Indové obecně si ruce nepodávají, a už vůbec ne se ženami, Indkami ani cizinkami. Zezačátku nám to nedocházelo, ale jak dny a týdny míjely, došlo nám, že když se okolo mne tlačí deset výrostků a tahají mne za ruce, není to zdvořilost. Ba naopak, prostě si chtěli sáhnout a bylo na Michalovi, aby „ochránil mou čest“. Proto jsme se tomuto evropskému pozdravu obecně vyhýbali.

Bus měl odjíždět navečer, ale check-out jsme provedli už ráno. Byla tedy otázka, jak strávit 15 hodin v buse v relativní čistotě a bez nelibého zápachu? Poprvé jsme vyzkoušeli, co jsme pak praktikovali před každou noční jízdou. Navrch do batohu jsme si nachystali čisté oblečení, mýdlo, deodorant a tak dále. Jeden pak na nádraží hlídal batohy, zatímco druhý odhopsal na záchody, kde se pod kohoutem v kabince umyl a převlékl. Já jsem to zvládla celkem v pohodě, zatímco na Michalovi zanechalo jeho mytí pravděpodobně trvalé duševní následky. Heslo oficiálních turistických kanceláří INCREDIBLE INDIA! od této chvíle používáme na cokoliv obzvláště pamětihodného.

Michal: Přešel jsem podlahu pokrytou hnědo-šedou vrstvou zaschlé moči, zvratků, starých sraček a zkoušel otvírat polovylomená dvířka do jednotlivých kabinek se zbytky rozlomených tureckých záchodů, nebo prostě jen děr vysekaných v dlaždičkách, které se ztrácely kdesi v temnotě sračkovodu. Neuvěřitelné vedro a dusno umocňovaly všudypřítomný mrtvolný zápach. Jedna z kabinek nejenže neobsahovala žádného kroutícího se Inda, ale dokonce se mi v šeru zdálo, že ze zdi čouhají jakési kohouty. Můj žaludek vcelku vydrží a proto jsem trpělivě čekal, až mé oči přivyknou těžké, horké temnotě prosycené výpary.

Dávajíce pozor na žlab vysekaný napříč vcelku prostornou kabinkou, vstoupil jsem dovnitř a povedlo se mi částečně přivřít vyvrácené překližkové dveře. Muž ve vedlejší kabince pravděpodobně umíral, tedy soudil jsem tak podle zvuků, které nešly ignorovat a které už mě asi nikdy neopustí. Prozkoumal jsem jednotlivé kohouty a ostré, roztřepené konce černých, rezavých trubek, které čouhaly ze zdi. Pověsil jsem si na jednu z těchto trubek tričko, kalhoty a kostku mýdla v sáčku. Rozkročený nad tím žlabem, který vedl z vedlejší kabinky přímo středem té mé a ústil v díře v rohu, jsem se svlékl a pověsil svršky na další z rezavých trubek. Všiml jsem si, že v rohu stojí kýbl, byl ale celý omatlaný od sraček, stejně jako většina kluzké podlahy, a tak jsem se rozhodl, že ho nejen rozhodně k ničemu nepoužiji, ale že i cokoliv co mi spadne na zem, tu určitě nechám.

Nahý, jen v trekáčích, balancoval jsem nad žlabem a stále se snažil myslet na to, že tam je a že do něj nesmím za žádných okolností šlápnout. Zvuky z vedlejší kabinky nabraly na intenzitě a mám dojem, že muž plakal. Nahmatal jsem kohout, který byl asi ve výši mých prsou a čekal jsem, že bude také plný rzi, stejně jako trosky trubek, na které jsem navěsil oblečení – zabral jsem tedy hned plnou silou.
Události, které následovaly, byly klíčové pro moji konečnou aklimatizaci. Kohout pochopitelně zarezlý nebyl, silný proud vody udeřil o podlahu a začal rozstřikovat zbytky sraček a škraloupů moči až do výše mých nahých stehen. V ten okamžik vydal muž ve vedlejší kabince svůj závěrečný sten a žlab, nad kterým jsem doteď vcelku úspěšně balancoval, se začal plnit černozelenou pěnou výkalů a zvratků, které se líně šinuly do protějšího rohu mé kabinky, k vpusti sračkovodu (dříve pravděpodobně tureckému záchodu). Jak jsem zápasil s kohoutem, žlab mezi mýma nohama, plněný mým sousedem, přetekl.

Nakonec se mi povedlo zaseklý kohout zavřít, umýt se, neposrat se a nepozvracet. Když mě pak venku uhodilo do obličeje stálé, více než čtyřicetiosmistupňové vedro, již jsem se nemohl dočkat, co dalšího nás čeká.

Pokračujte do Udajpuru nebo se vraťte do Ágry