Jaisalmer, Rajasthan

Neděle 19. července, den osmnáctý, Džódpur -> Džajsalmér (265 km, 7,5 hodin)

Když ráno vyrážíme z Džódpuru, (mapa G), míjíme koníka, který „vyhrál“ cenu o Nejzbídačenějšího žijícího koně Indie, chudák. Cesta busem je už tradičně příšerná. Šílenství indických řidičů se ukazuje, když těsně před Džajsalmérem (mapa H) míjíme ohromnou bouračku dvou kamionů a slisovaného osobáku. Marně přemýšlíme, co propánakrále na silnici uprostřed pouště, kde není jediná zatáčka ani strom, mohlo nehodu zapříčinit.

Michal: V autobuse se na nás lepí mladí Indové a když už jeden v podstatě sedí Luci na klíně, tak ho šťouchancem shodím ze zábradlí. Mračí se a ptá se: „Sister sister?“ Syčím: „No, she’s my wife“. Proti očekávání je náhle klid. Po chvíli si ke mně přisedá vcelku vysoký, dobře stavěný frajer, podle chování ostatních je to evidentně místní boss. Umí trochu anglicky a vykládá mi, že je voják na super tajné misi. Prý pracuje na blízkém letišti u speciální jednotky, která je připravená na úder na Pákistán Usmívám se a průběžně mu vracím ruku zpět z cesty k Lucinu koleni. Když pánové vystupují, rozhýkají se, buší na skla a posílají vzdušné polibky.

Luci: Ještě v buse, než jsme dojeli do Džajsalméru, (mapa H), se na nás nalepil týpek, který nás lákal do hotelu Padam Niwas. Vykládá klasickou story o tom, že je „honest“ a že podnik patří jeho bratrům. Pouštíme to jedním uchem tam a druhým ven. Autobusové nádraží je však kousek cesty od centra a když týpek slibuje zadarmo odvoz rikšou až k hotelu, svolíme. Ovšem s tím, že když se nám hotel nebude líbit, ani tak nic za rikšu platit nebudeme. Souhlasí. Hotel je ovšem překrásný! Za 200 Rs (80 Kč) dostáváme krásný vymydlený pokoj s balkónkem, na posteli je podruhé a naposled za dva měsíce v Indii čisté povlečení a v koupelně, jaké to překvapení, dokonce visí čisťounký bílý ručník! Tento hotel později doporučujeme i známým, které náhodou potkáme za měsíc na ulici v himalájském Léhu, (mapa N). Pokud víme, v hotelu se ubytovali a byli spokojení.

Hoteliér nás uvítal ovocnou šťávou a čajem zdarma na střešní terase. Strašlivě nás lanaří na „camel safari“, nakonec se na to ale vykašleme. Hoteliér vysvětluje, že nás odveze džípem několik desítek kilometrů do pouště, kde „už není bordel, jen čistá poušť“. Dochází nám, že ještě před několika lety nebylo třeba jezdit tak daleko… Dumáme nad tím, jak zařídit několikadenní cestu pouští třeba i s batohy tak, abychom se na velbloudech přesunuli do jiného města. Jenže já jsem si oproti Michalovi něco o safari v poušti načetla chytře předem a představa tří dnů strávených na chrchlající smrduté bestii s pískem zadřeným v otlučeném zadku mě úplně neláká… Michalovi to zatím připadá jako to pravé vzrůšo, ale víc ho baví smlouvání s hoteliérem než definitivní domluvení super ceny

Večer vyrážíme do restaurace, ale ejhle, ze tří odejdeme, než najdeme tu pravou. Ceny připomínají drahotu, restauratéři chtějí za porci klidně 100 Rs (40 Kč) i více, a trapně argumentují látkovými ubrusy na stolech. Pche! Nakonec jsme objevili fantastickou místní jídelnu, kde jsme za obrovskou a vynikající večeři pro nás oba zaplatili 170 Rs (68 Kč). Byli jsme jediní bílí a cítili jsme se správně cestovatelsky, než jsme odhalili, že tuto jídelnu doporučuje Lonely Planet hned jako první na seznamu – Chandan Shree Restaurant! Jídelna sice nabízela rozmanité menu, nicméně fungovala na principu thálí restaurantu, takže když to vypadalo, že máte dojedeno, číšník se už hrnul s várnicí: „More rice?“

Pondělí 20. července, den devatenáctý, Džajsalmér

Rozhodli jsme se vyrazit z města do pouště Sam. Za 300 Rs (120 Kč) na den si půjčujeme motorku – bohužel v půjčovně, čemuž také odpovídá její žalostný stav, i když pán tvrdí, že tahle motorka je jeho vlastní a že ji půjčí teď jenom nám, jako svým very friendům.

Michal: Chlap po mně chce, abych mu nechal pas jako zástavu a už natahuje černou ruku. Po chvíli hysterického smíchu vysvětluji, že to nehrozí. Nakonec navrhuje, ať mu nechám řidičák. Několikrát se ujišťuji, že je to ok, když já budu s motorkou na výletě a řidičák bude mít on v šuplíku. Prý je to ok a verrry good a tak vyrážíme. Incredible India!

Luci: Poušť Sam se nachází asi 40km na jihozápad od města, 20km od pákistánských hranic. Po cestě míjíme smrduté mršiny krav, které někdo asi srazil na silnici. Podle stop v písku a provazech na nohách nebohých zvířat je pak dotyčný prostě lapl a odtáhl z cesty, aby chcípla v poušti. Stavíme také ze zvědavosti v jedné vesničce, že bychom se najedli. Kromě jednoho chlápka ale na místě nikdo není! Zjišťujeme, že jde zřejmě o „autentickou domorodou vesnici“, kam jezdí turisté na safari!!! Přestává nám být líto, že na safari asi nepojedeme… Navíc týpek nám jako jídlo nabízí čápátí, kus za 250 Rs. Ano, ještě jednou, dvě stě padesát rupií, tedy o 50 Rs více, než nás teď stojí noc v hotelu! Ta placka normálně stojí 5 šlupek. Když se týpkovi vysmějeme, mrkne na nás a prohlásí, že to je „desert price“. Říkáme si – panebože, tady jsou zjevně turisté, co mu tu cenu zaplatí a jsou celí šťastní za noc v Potěmkinově vesnici.

Michal: Vychutnávám jízdu drsnou pouští a držím rychlost tak, aby byl Lucin jekot snesitelný. V tetelícím se vzduchu na obzoru se zhmotní dva velké pomalované náklaďáky. Oba jedou proti nám a já si pomyslím „kravské závody jako na D1“. Situace se ale nečekaně vyhrotí, protože náklaďáky se vytrvale drží vedle sebe a vlevo ani vpravo není žádná krajnice, ale rovnou jen veliké, ostré kameny, které by pro nás na motorce byly smrtící. V šoku zpomaluji, řidiči vesele troubí a neuhýbají, zabírají silnici tak, že ani na motorce se kolem nich nemůžeme prosmýknout. Prudce zastavuji, seskakujeme z motorky a já trhnutím za sedlo a řidítka navedu stroj mezi velké kameny vedle silnice jen okamžik před tím, než se kolem prořítí oba idioti. Vzpomeneme si, jak jsme se v autobuse podivovali nad havárkou dvou kamionů a osobáku na pusté silnici…

Luci: Poušť je nakonec tak trochu zklamání. Aby tedy bylo jasno, skoro celý Rádžasthán je poušť, ale ne taková ta saharská. Ale Sam měl vypadat právě jako ona. Dává nám docela práci najít si pěkný záběr, ve kterém by nebyl bordel nebo plastové lahve. Možná jsme prostě jen nedojeli dost daleko od města?

Na cestě zpátky nám zlobí a kucká motorka, má špinavé kontakty na svíčkách. Michal se to přímo na silnici snaží opravit, když u nás staví dva mladí kluci na motorce a pomáhají mu. Řadíme je na seznam lidí, kteří nám nezištně pomohli.

Na vývěsním štítu restaurace vedle našeho hotelu je namalovaná vodní dýmka. S nadějí se na ni ptáme majitele restaurace. Ten ale žádnou dýmku nenabízí. Když se ho ublíženě dotazujeme, proč ji má tedy ve znaku, bezelstně odpoví: „But it is a nice picture!“ Snažíme se najít jinou restauraci, než ve které jsme byli včera, abychom toho vyzkoušeli co nejvíc. Když se už už rozhodujeme pro jeden podnik, majitel, který nás do ní láká, si mezi chválou na svou restauraci odchrchlá, plivne na zem a rozšafně se poškrabe v rozkroku. Na to prostě nemám, Michal se chechtá jak blázen a rychlým krokem míříme do „té naší“.

Úterý 21. července, den dvacátý, Džajsalmér

V Džajsalméru, (mapa H) se prodávají překrásné přehozy na postele, je to takový tlustý indický patchwork v těch nejzářivějších barvách. Některé přehozy nejsou sešívané, ale vyšívané, a taky moc krásné. Takový přehoz na dvojpostel stojí od tříset korun nahoru a já v duchu váhám, jaká barvička by se mi hodila, žlutá, červená, tyrkysová, smetanová? Ze snění mne vytrhává až cynický Michal, který odporně pragmaticky poukazuje na to, že už s sebou taháme mimo jiné koženou megatašku z Udajpuru, (mapa D), která se objemem tak tak vejde do mé Gemy. Michal rozhodně odmítá mé naznačování, že v JEHO batohu je zatím místa dost. Hanebnost Nakonec s lítostí rezignuji a doufám, že si tyhle objemné věci nakoupím před odletem v Dillí, (mapa R). Zaznamenali jsme ovšem pro věčnou slávu fantastické reklamy, které Indové malují na své obchůdky s přehozy:

• Our bedcover – your girlfriend more beautiful!
• No need for Viagra – Majis bedcover!
• Bedcover good size one wife ok!

Vyrážíme na obhlídku pevnosti, která ční nad městem. Je to spleť stařičkých kamenných paláců a uliček, vlastně je to celá čtvrť, někde bydlí místní, někde jsou hotýlky. V pevnosti se nachází Maharádžův palác a sedm navzájem propojených džinistických chrámů. My ale vzorně bydlíme za hradbami:

Smutek zlatého města
Jedna z nejohroženějších památek na světě – Džajsalmerská pevnost – se pomalu rozpadá v důsledku špatného odvodňovacího systému města. Denně projde zastaralým potrubím a kanalizací sto dvacet litrů vody na obyvatele („na hlavu“), tedy dvacetkrát více, než byla původní kapacita. Od roku 1993 se zřítily již tři bašty ze 12. století. Další smrtící nebezpečí představuje bezmyšlenkovitá výstavba. Paradoxně si obyvatelé pevnosti ničí svoje životní prostředí sami tím, že neberou vážně ochranu památek (Lonely Planet, Severní Indie, str. 248).

Uprostřed pevnosti nás potkává jeden z nejsmutnějších zážitků celé naší cesty. Ve vyprahlém státě stojí v jeho nejpísčitější výspě pouštní město a v tomto městě je kamenná pevnost. V pevnosti není jediný strom, jediný pramínek, jen písek a prach. A v jedné z uliček stojí kráva, tedy spíš stín, který z ní zbyl. Zvíře je neuvěřitelně vyhublé, kosti hrozí protrhnout napjatou kůži. Kráva je pokrytá boláky a ranami, pod kterými prosvítá začernalé maso. Zadek má tak propadlý, že se jí pod kořenem ocasu vytvořilo něco jako jezírko z výkalů plné much a červů. Ubožátko má zastřené oči, chvěje se a tiše bučí.

Je nám strašně zle. Krávy se v Radžasthánu nemají dobře, ale tohle je strašné. Já brečím, Michal je zelený jak sedma a oba společně nadáváme na svatost, která je pro krávy často leda prokletím. Společně přemýšlíme, jak krávě, která umře už snad za pár hodin, její konec urychlit. Máme s sebou jehly i injekce, Michalův rodinný známý je veterinář, zavoláme mu a poradíme se, jak krávu utratit, v noci se vplížíme do pevnosti a uděláme dobrý skutek a … To všechno plánujeme, jenže po pár minutách se nám to rozleží v hlavě. Za úmyslné zabití krávy je v Indii dvouleté vězení a podle indického práva jste vinní, pokud neprokážete opak. Odvahu nakonec nesebereme a utrápené zvíře zanecháme s těžkým srdcem jeho osudu.

Značně bez nálady bloudíme pevností, když narazíme na obchůdek stříbrotepce, doporučený v průvodci jako Hari Om. Michalovi se tam nechce a zůstává venku, ale já se tentokrát nedám, protože všechny šperky, které jsme dosud viděli, jsou laciné šmuky, jaké se prodávají na stáncích i u nás.

Filigránové prsteny, které pan majitel prodává, jsou jednoduše překrásné. Nikdy bych nevěřila, že se na jeden kroužek vejde tolik tak krásně vyrytých zvířat. Mistr na jednom prstenu nechává dle svého tvrzení klidně až měsíc práce, a já mu věřím. Cena prstenů začíná někde na 3000 Rs (1200 Kč), což je šílená cena. Ale jednou se tam stavím a pořídím si ten nejkrásnější prsten za 10000 Rs (4000 Kč), tak!

Chvíli si s majitelem obchodu o prstenech povídám, ale když z něj vypadne cena, jen s lítostí oznámím, že coby student na to prostě nemám. K mému překvapení pán prohlásí, že on má klientů dost a že mě i Michala zve na čaj. Michal se k nám přidává, pán zapaluje oheň v kamínkách a vaří nám masala čaj, přitom si povídáme a atmosféra je ohromně milá a přátelská. Mluvíme hlavně o rozdílech mezi řízením na českých a indických silnicích.

Přístup Indů ilustruje historka, jak onen pán na motorce srazil cyklistu, který se ale jen zvedl a se smíchem prohlásil „Don´t worry, be happy“ a spokojeně odjel. Povídáme si taky o krávách a dozvídáme se, že je lidé běžně dojí a až když zvířata nemají mléko, dál se o ně nestarají. Údajně má fungovat jakási „cow charity“, která se o dobytek stará. Podle toho, co jsme zatím viděli, je to spíš kafilerka, která už jen sváží padlé kusy. A co se děje s býky, kteří jsou vlastně k ničemu, tak netušíme.

Po nějaké době přijdou zákazníci a my se zdvořile zvedáme a loučíme, abychom nepřekáželi. Tenhle příjemný zážitek nám dává trochu zapomenout na krávu venku.

Rozhodli jsme se ponakupovat spoustu dobrot a udělat si večeři v hotelu. Za soumraku tak sedíme na balkónku, jíme čerstvý ananas, kokosové ořechy, přezrálé mango, nezbytné pirožky a klábosíme. Skoro celý večer je black out, takže si na stolečku zapálíme svíčku a koukáme do naprosté tmy venku. Pak nás ještě napadne, že večeru něco chybí. Michal vyběhne do krámku a vrátí se s balíčkem oblíbených místních cigaret BDs ze srolovaných eukalyptových listů. Ani jeden nejsme kuřáci, ale atmosféra nad ztichlým městečkem ponořeným do tmy si o to prostě říká. Krása.

Večer končíme pokecem s mladým majitelem hotelu, který se už vzdal snahy něco z nás vyrazit za very good camel safari a vytáhl nás na džus na střechu domu. Vypráví nám, že je ze sedmi bratrů z muslimské rodiny, které v poušti patřila stáda velbloudů. S bratry se přestěhoval do města, velbloudy prodal armádě, která je v poušti používá k dopravě materiálu, a s bratry založil tenhle hotel. Vzpomínal, že před pár lety, když ještě prodával tady na náměstí čepice, přišel k němu nějaký turista a na jednu ukázal. Hoteliér prý řekl „sixty“ a cizinec se ušklíbl s  tím, že „ty jejich triky zná“ a nabídl „forty“. Hoteliér že prý jo, no a chlap mu podal čtyřicet – ovšem ne rupií, ale euro! Tedy asi pětašedesátkrát víc Hoteliér přiznal, že nehnul ani brvou, peníze sbalil, zavřel krámek a spolu s bratry a všemi jejich přáteli nakoupili maso a chlast (tady v Radžasthánu už asi krom zlata nic dražšího není) a tři dny a tři noci grilovali a pili v poušti

Už odpoledne jsme si za 370 Rs (148 Kč) za oba koupili v ofis kousek od náměstíčka lístky na ranní spoj do Bikanéru, (mapa I). Povedlo se nám nejen včas vstát, ale i najít zastávku a správný bus.

Pokračujte do Bikanéru nebo se vraťte do Džódpuru