Jodhpur, Rajasthan

Pátek 17. července, den šestnáctý, Puškar -> Džódpur (185 km, 6 hodin)

Ráno nás před hotelem v Puškaru, (mapa F) čeká náš starý známý rikšák, kterého se nám včera večer nepovedlo přesvědčit, že ten kousek zvládneme ujít sami. Nakládá nás i s batohy na rikšu a statečně se opře do šlapek. Cesta je to ale bídná, týpek nezvládá šlapat a tak nás táhne. Díváme se na jeho hubená záda a je nám trapně. Michal nakonec sesedá a pomáhá rikšu tlačit, já držím batohy. Nakonec mu dáváme snad 50 Rs (20 Kč) a jsme trochu nerudní, protože by bylo mnohem snazší tu cestu ujít pěšky.

Kromě tří pěkných Francouzek jsme opět jediní bílí v celém autobuse. Francouzky původně odmítají nastoupit a nechat si trhnout lístek. Zaplatily si totiž dvojnásobek nebo trojnásobek toho, co my, do „tourist busu“. Akorát je chlápci v ofis ošidili a žádný tourist bus na nádraží není. Slečny zírají na náš otřískaný public bus a nakonec naštvaně nasednou, co taky mají dělat… Jenže špatný den tím pro ně nekončí. Následující půlden v buse do Džódpuru, (mapa G) totiž stráví v obležení snad patnácti mladých Indů. Ti se chovají jak zvířata, lepí se na holky, z půlmetrové vzdálenosti si je fotí, snaží se ně mluvit, sahat… Je to strašně nechutné, Francouzky mají všechny nasazené velké sluneční brýle, zaťaté zuby a jsou rudé vzteky a ponížením. Michal měl dost co dělat s obranou mne, nakonec sedím na trojsedadle bezpečně u okýnka a on sedí mezi mnou a kýmkoli dalším. Jsme strašně vzteklí kvůli těm holkám, které s sebou prostě nemají chlapa na obranu.

My máme nicméně milého spolusedícího. Je to borec starý stejně jako Michal, ale ženatý a se dvěma dětmi. Jede do Džódpuru, (mapa G) žádat o práci. Říkal, že je elektrotechnik. Michal: Ptal jsem se ho na získání titulu MBA v Indii, protože ve větších městech je řada reklam na různé školy, které tento v Evropě dosti draze získatelný titul nabízejí. Dozvěděli jsme se, že indické MBA není tak úplně to mezinárodní MBA , proto je také dostupnější a spousta škol ho inzeruje. Když dorazíme na místo, přátelsky se s ním loučíme stiskem ruky.

Sotva dorazíme do hotelu, spustí se strašný slejvák a na ulicích je okamžitě patnáct čísel „vody“. Palubní deník není v této části čitelný, takže si nejsme jistí jménem hotelu. Budova se nacházela kousek pěšky od věžních hodin (clock tower na bazaru) a z okna jsme viděli úpatí kopce s pevností, takže to možná mohl být Haveli Guest House.

Ubytování v docela pěkném a prostorném pokoji stálo po krátké debatě s hoteliérem 250 Rs (100 Kč) na noc. Na střeše byla malá restaurace, po které jako svižná obsluha kmitali bossovi synkové. Proudy vody děravou stříškou z plastových tvárnic máčely většinu zařízení podniku a vichřice lomcovala s chatrným zábradlím. Znovu zde potkáváme francouzský pár s dítětem, na který jsme narazili už v Puškaru (mapa F). Zbytek dne pak trávíme polospánkem a rovnáním kostí po úmorné cestě.

Michal: Večer vytahuji své nezničitelné pončo, vyrážím do tmy a brodím se splašky směrem k náměstíčku s věžními hodinami. Jdu po obvodu kolem zavřených krámků bazaru a nalézám garážový restaurant, kde právě řada místních večeří. Na pokoj se vrátím s dvěma igeliťáky veg rice

Sobota 18. července, den sedmnáctý, Džódpur

Po procházce městem docházíme k závěru, že Džódpur, (mapa G) je nudná díra a nenabízí nic kromě pevnosti Mehérangarh – jako obvykle, Rudou pevnost má snad každé rádžasthánské město – a věžních hodin na tržišti s kořením. V pevnosti a jejím okolí se sice koná řada festivalů, nicméně nikoliv v létě uprostřed monzunové sezóny. Úzkými uličkami jsme stoupali směrem k pevnosti, abychom si vychutnali úžasný výhled na modré město. Krom focení města chceme pořídit i snímek bílého býka, který z toho ale není příliš nadšený a pózovat odmítá.

Z běžného davu někam se nás zatáhnout snažících Indů vystupuje člověk, který nás láká na svoji sbírku bankovek. Po krátké prohlídce jeho vskutku bohatého alba jsme odloveni a dáváme si oběd v jeho střešní restauraci.

Michal se rozhoduje pro dobře znějící veg noodles, které ale stojí 70 Rs (28Kč), což je činí nejdražším jídlem na lístku. Zato čekáme, že dostane pořádnou porci dobrot. Jaké je naše překvapení, když muž beze všeho přinese talířek velikosti podšálku a na něm asi tak čtyři sousta špaget. Michal to poněkud rozčarovaně sní a čeká, co bude dál. Dál však nebylo nic, a proto jsme zavolali sběratele bankovek a proti velikosti porce se ohradili. Pán byl jako mílius a plný ujišťování, že většinou toho vaří mnohem víc, ale lidi to pak ani nezvládnou sníst, což je, jak jistě chápeme, hrozná škoda… Když jsme ho ujistili, že my toho víc sníst zvládneme, zrozpačitěl a připustil, že další porci nám nedonese, protože noodles došly. Nakonec jsme se s ním domluvili, že nám donese navíc naan se sýrem (slaná tlustá chlebopalačinka). Ale bylo jasné, že sem znovu nepůjdeme. Jak je snad na každé straně Lonely Planet popsáno, nejen cenu, ale i velikost porce je třeba jasně domluvit předem. Termín „verrry good sir, big portion sir“ má řadu různých interpretací.

Michal: Brouzdáme po starém městě a na jednom rohu nás oslovuje asi patnáctiletá slečna. Proti pokřikování různých cokoliv prodávajících chlapů jsme už vcelku imunní, ale teď se ochotně zastavujeme a dáváme se s dívkou do řeči, protože ženy, krom žebraček, se nám zatím nic agresivně prodat nepokoušely.

Slečna umí trochu anglicky, říká, že je z muslimské rodiny a zve nás k sobě domů na čaj. Já z toho nejsem příliš nadšený, protože mám blbý pocit. Po všech věcech, které jsme zatím zažili, poté, co se nás snad každý snažil oškubat až na kost, se mi nechce věřit, že by nás jen tak někdo pozval na čaj. Luci je však návrhem nadšená, poukazuje na romantické historky v různých cestopisech z jihovýchodní Asie a naši loňskou zkušenost z Turecka, a tak se necháváme zavést hlouběji do starého města.

Jsme uvedeni do přízemí patrového domku, kde mi ve dveřích dívka představuje svého otce, postaršího muže s vousem a bílou háčkovanou čepičkou. Pán mi stiskne ruku, vypraví ze sebe: „I am muslim“ a odejde do patra. Slečna nás mile upozorní, že u nich se nezdraví „namaste“, ale „salam alejkum“. Vejdeme do místnosti s betonovou podlahou, skříní a matracemi, která evidentně slouží jako ložnice a obývák. Jsme představeni mladším bratrům, sestrám, dětem sester a asi babičce a matce. Každý dostaneme šálek čaje a ukazují nám fotky Korejky, která u nich strávila několik dní minulý rok. Už začínám věřit, že skutečně šlo jen o pozvání a že se nás nebudou snažit odrat, když v tom naše hostitelka něco říká své starší sestře a ta přináší v náruči kojence.

Žena mi podává jakési papíry popsané v hindí s nějakými razítky. Tvrdí, že je baby nemocné a že léky stojí strašně moc peněz a že by chtěla peníze pro dítě. Třese s nemluvnětem mým směrem a natahuje ruku. Naše překvapení a zklamání se nám zřejmě jasně zračilo v obličeji a atmosféra okamžitě ochladla. Chvíli mlčíme, žena stále natahuje ruku a střídavě třese kojencem a papíry.

Těžko se o tom vypráví, byla to nepříjemná situace. Byl jsem si jistý, že slečna prostě loví na ulici turisty, ti dostanou čaj a pak je jim blbé nepřispět tvrdou měnou na „nemocné miminko“. Jinými slovy, vzhledem k dravému šílenství, které jsme zatím jako turisté všude budili, bych považoval za téměř nemožné, aby byl celý scénář jen náhoda. I když, kdo ví.

S knedlíkem v krku říkám, že jí žádné peníze nedám. Navrhujeme s Luci, že si od nich můžeme koupit plastové náramky, které nám babička před chvílí ukazovala a nasazovala Luci na ruku jako dárek. To už odmítají, prý už žádné peníze nechtějí, žena se mračí. Navrhuji, že zaplatíme za ten čaj. Dívka se omlouvá, že chtěli peníze, a kroutí na sestru hlavou. Ve finále bych řekl, že se není moc za co omlouvat, protože se nás vlastně nepokusili ani podvést, ani zatáhnout do nějaké ofis. Prostě to zkusili. Pomalu se zvedáme a v rozpačité atmosféře opouštíme domek.

Luci: Odpoledne se ještě v jakési Internet ofis připojujeme na internet, když zjišťuju, že nemám telefon. S leknutím si uvědomuju, že naposledy jsem ho měla v ruce u muslimské rodiny, když ho chtěli srovnat se svým (měli lepší přístroj než je moje stařičká Nokia 6310 ). Vyrážím sama uličkami do domu, kde rodina bydlela. Holčička už tam není, jen její příbuzní, kteří anglicky skoro neumí. Po „salam alejkum“ se jim snažím vysvětlit, že jsem si u nich telefon asi zapomněla. Mladé ženy se vyděsí, ukazují mi pokoj, kde jsme byli, odhrnují matrace a opakují „we are not cheaters, madam“. Loučím se s nimi a vztekle dusám zpátky k Michalovi, skoro přesvědčená, že mi telefon nějak sebrali. Ještě jednou obracím batoh naruby a ejhle – telefon byl na dně. Stydím se do morku kostí za předchozí nehezké myšlenky. Utíkám tedy k trafice, kde nakoupím sušenky a čipsy, a mažu zase k muslimské rodině. Snažím se vysvětlit, že jsem telefon našla a že se omlouvám za komplikace. Jako dárek dávám mlsoty pro děti. Snad to pochopili.

Michal: Chvíli jsem přemýšlel, co znamená poznámka v našem deníku: „Naz hotel a swastika toys“. Jednalo se o podnik Naz hotel a k němu přiléhající obchůdek s hinduistickými náboženskými předměty Swastika toys
Večeříme s místními ve výborném garážovém restaurantu, kde je na výběr thálí a veg rice. Opět zdvořile odmítáme automaticky podávanou vodu neznámého původu a pijeme z lahve. Naším zítřejším cílem je pouštní město Džajsalmér, (mapa H). Lístky na public bus pro oba stály na nádraží 274 Rs (109 Kč ).