Leh, Jammu and Kashmir

Pondělí 10. srpna, den čtyřicátý, Léh

Otázkou dne se stává: „Do čeho bleješ?“ a v cestovním deníku máme napsáno: „Pro vodu chodí ten, kdo nebleje“. Pijeme jemně osolenou vodu, později pak trošku Coca Coly vyštěrchané od bublinek. Jíme hroznový cukr a baštíme Endiarony po hrstech. Co víc k tomuto dni dodat?

Michal: Tak strašně zle mi snad ještě nikdy nebylo, po bouřlivém paralelním vykonání potřeby horem i spodem byla v míse i kýblu vidět krev, měl jsem vysokou horečku a vzpomínal na paní doktorku v Centru cestovní medicíny, která nám říkala, že pokud to půjde, máme se místním, především malým a zastrčeným, klinikám vyhnout. Někdy odpoledne jsme se u endiaronové svačiny domluvili, že jestli se to do zítra nějak nezačne srovnávat, budeme muset k doktorovi. Očkovaní proti Hepatitidě B máme samozřejmě oba, tak snad bychom u lékaře nic nechytili.

Matně si pamatuji, že jsme leželi na posteli a v horečkách zpívali „Po cestě kráčel šedivý osel“, nebo něco takového. Nemůžu taky nezmínit, že jsme jedli z mého balení hroznového cukru (bezmyšlenkovitě jsem včera akceptoval Lucino bezelstné: „Tak načneme prvně to tvoje“). A když moje balení došlo a přišla řada na Luci, aby vytáhla svůj hroznový cukr, ukázalo se, že ho Lucinka už během cesty půlku vymlsala!

Úterý 11. srpna, den čtyřicátý první, Léh

Michal: Jak na nás hrůzy předešlých dní rychle přišly, tak zase rychle zmizely. Já už nezvracím, mám jen trochu horečku, a Luci se postupně dělá lépe až večer. Unavení a zničení se vydáváme na opatrnou procházku po Léhu a dokonce vyšplháme na kopec nad městem. Při chůzi se nám nedostává dechu, dílem jsme oslabeni zážitky předešlých dní a dílem na nás doléhá řídký vzduch, který ve třech a půl tisících metrech nad mořem číhá na každého cestovatele.

Luci: Při průzkumu Léhu neodoláme a na čtvrtek si dohromady za 1000 Rs (400 Kč) koupíme jednodenní výlet na raftech na řece Zanskar. Rozhlížíme se po načančaných turistech kolem a jako vodáci máme samozřejmě celou situaci už dopředu v paži. Pak nám otrne úplně a přijímáme pozvání Rumuna, kterého jsme potkali v buse, na společnou cestovatelskou večeři v jedné restauraci. Klábosíme v sestavě Rumun, Američan, Brit, Francouz, Indka a my dva. Večer je úplně skvělý, všichni sypou z rukávu fekální historky a vytahují se, kdo je nejdrsnější cestovatel.

Našimi favority jsou buď Američan (začal v Austrálii, projel přes Indonésii a jihovýchodní Asii až do Indie), nebo Rumun (cestuje sám ze Srí Lanky směrem na sever). Naopak vrchní trapákem se stává Francouz.

Michal: Poté, co jsme slyšeli obdivuhodné historky Rumuna a Amíka, pochvalně pokývali hlavou nad odvahou Britovou, tak nás líčení milého Francouze opravdu přikovalo k židlím. Francouz se navlečen v outfitu drsného cestovatele vydal prozkoumat Indii na čtyři týdny. Svoji cestu zahájil v Rišikéši, pověstném shromaždišti milovníků ozvěn Woodstocku, Diamond Golden Spiritual Jógy, hledání čaker a duchovního sebepoznávání se. Zde, mezi zaručenými čtenáři aur a stoprocentně autentickými svatými muži, kteří číhají na bohaté pomatence ze západu, strávil Francouz tři týdny v opravdovém a původním chrámu, obklopen pravými mnichy, takzvanou tichou meditací.

Procedura spočívala v tom, že byl po tři týdny krmen velmi prostou stravou, nesměl mluvit, nikdo nemluvil na něj a nemohl opustit nejbližší okolí stavby. Veškerou komunikaci se svými svatými hostiteli vedl jen gesty a mimikou. Za naplňující zážitek, který ho zcela prostoupil, zaplatil horentní sumu v eurech. Nyní se Francouz chystal na let Leh – Dílí – Paříž, takže zbylý týden vlastně probendí v Léhu a transportem.

Američan prolomil rozpačité ticho po Francouzově historce poznámkou o tom, že se v noci po Léhu potulují agresivní smečky psů. Někde jsme o tom v cestopise četli, tak jsme ho vybídli, ať pokračuje. Trochu se ošíval a pak vykládal, že se vracel po setmění z večeře do domku mimo centrum, kde je ubytovaný. Cestou potkával jednotlivé psy, kteří si samotní nic nedovolili, ale pak u jakéhosi děravého plotu narazil na celou smečku asi šesti bestií. Vrhli se za ním a on sprintoval pryč. Prvně jim stačil unikat, ale zvířata nepolevovala v tempu a měla určitě větší výdrž.
Nebylo kam se ukrýt, protože se nacházel v části města, kde se jako paprsky směrem do hor táhnou úzké uličky mezi vysokými zídkami. Asi by zvládl na nějakou vyšplhat, ale nemohl si dovolit ztratit ani vteřinu, tak malý byl jeho náskok. Psi štěkali a tak se k nim přidávali další a další. Nakonec si nebyl vůbec jistý, jak velká horda zubů a chlupů za ním běžela. Prý když už byl zoufalý, skočil po jakési hromadě menších kamenů u jedné ze zídek a začal je po psech házet. První řada bestií se zastavila už v okamžiku, kdy se ohnul, ty méně bystré kusy se rozutekly, když jednoho ze psů trefil.

Slečna Indka nečekaně přidala svoji historku, která na nějakou dobu rozvířila debatu o tom, jak obrovské jsou kulturní, majetkové a jazykové rozdíly napříč Indií. Naši Indku z jihu totiž ostatní tady na severu berou skoro stejně jako nás, tedy jako bohatou turistku, kterou je třeba oškubat. Slečna se nechala po příjezdu hned u autobusu nalákat na jeep trip za „very good price“, který ale měl nečekaný konec. Za převoz zaplatili předem a celá skupina vyjela rozpadajícím se jeepem do hor. Po několika hodinách jízdy se autu stalo něco s koly a nemohlo jet dál. Druhé auto s „pořadateli“ jelo pro pomoc, ale když se vrátilo, chtěl představený gauner zaplatit ještě půlku původní vyšroubované ceny navrch za „nečekané náklady“, jinak je tam prý nechají. Po nějakém handrkování a doplacení dalších peněz byli chudáci nakonec stejně vyhozeni na silnici a skupinka se dopravila do města asi za tři hodiny stopem po vlastní ose. Very good trip, sir.

Luci: Většinu našich porcí si pak necháváme zabalit, abychom to po více jak dvou dnech bez jídla nepřepískli. Číšník se s naším požadavkem vypořádá svérázně, pizzu sroluje do koule, kterou obalí alobalem. Nevadí, na snídani druhý den si dáme „pizza ball“.

Středa 12. srpna, den čtyřicátý druhý, Léh

Jsme definitivně zdraví, hurá! Bohužel jsme také slabí jako mouchy a ačkoliv jsme si plánovali, jak v Léhu, který leží 3500 m. n. m., budeme běhat po horách, musíme tyhle plány značně omezit. Vydáváme se na asi dvoukilometrový výlet do chrámu nad městečkem. Převýšení je sice ohromné, ale ne zase tak, abychom se cítili být po výletu na konci sil, což se tedy cítíme. Tohle na drsný trek na šestitisícovku nevypadá, a to ani s pomocí oslů a průvodců, kterou navíc Michal tvrdošíjně odmítá.
Když pak bloumáme po ulici v Léhu, ozve se najednou: „Ahoj Lucko!“ A koho nevidím? Anežku Pálkovou, se kterou jsem celé jaro pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Není ten svět malý? Anežka dobrovolničila přes měsíc někde v horách za Léhem a učila tibetské pišišvory anglicky nebo tak něco, a teď je i s kamarády pomalu na cestě domů. Večer se k nim v restauraci přidáváme, opět se přetloukáme fekálními historkami a k tomu srkáme něco jako Virgin Mojito za 30 RS (12 Kč).
Po cestě do hotelu neodolám a pořídím si bílou čapku z králičí kožešiny. Michal mne hned překřtí na „Russian Princess“, nicméně se mu čapka velmi líbí.

Michal: Viděl jsem vysokou, dlouhovlasou blondýnku v čepici z bílé kožešiny v jednom pornu, tak mi to tu přišlo milé

Čtvrtek 13. srpna, den čtyřicátý třetí, Léh

Ráno v osm vyrážíme do raftové kanceláře, odkud nás mají džípy dovézt k řece. Šéf ale beze všeho prohlásí, že se odjezd zdrží tak o hodinu. Naštvaně se ptáme, jak to? Mohli jsme ještě spát, že ano. A pán beze všeho odpoví, že je to proto, že – a teď se držte – do Léhu přijede dalajláma!!! Naše mrzutost se mění v nadšení a vyrážíme do davu několika desítek lidí, kteří na Jeho Svatost čekají před chrámem.

Atmosféra je prostě úžasná. Tibeťané si oblékli sváteční šaty, ženy mají rozpuštěné umyté vlasy, babičky v tradičních kloboucích točí modlitebními mlýnky. Všude jsou oblaka dýmu ze zapálených svazků vonných tyčinek. Organizace je velmi neformální, na střechách se sice pohybuje pár vojáků s kalašnikovy a dole na silnici se další vojáci snaží udržet volnou silnici, jinak ale nikde nejsou žádné zábrany. Čekáme napjatě v davu několika desítek lidí, když v tom přijede asi deset džípů, z jednoho z nich dalajláma vystoupí a mniši, kteří na něj čekají u vchodu do chrámu, ho pod jakýmsi obřadním slunečníkem doprovodí dovnitř.
Po asi půlhodině dalajláma vyjde z chrámu, usmívá se a všem kyne. Pak nastoupí do džípu, celá kolona se rozjede a dalajláma je pryč. Byli jsme asi metr a půl od něj, stejně jako všichni ostatní. Neuvěřitelné.

Michal: Po podívané s dalajlámou nás čeká kupodivu dobře zorganizovaný převoz k řece Zanskar, kde už ostřílení kakaoví vodáci vysvětlují, co je to pádlo, jak se obléká vesta a jaké pokyny vydává zadák. Bohužel, na „raft trip“ se, možná jen v našem turnusu, přihlásil nemožný mix lidí, kteří nikdy nebyli na vodě, či byli staří, zesláblí řídkým vzduchem, nebo jinak indisponovaní a především to při přihlašování na akci schovávali za široká ramena.

Samotný Zanskar na tomto úseku, i při nejlepší snaze zadáka postarat se nám o nějaké vzrůšo houpáním a narážením do hladkých skal, nabízel pro těžký raft jen lehce zpěněné zátočiny. Bývali bychom dali pravou ruku za Pálavu, na které by to naopak byla jízda! Nakonec jsme si to ale užili, protože zadák ocenil, že my dva jediní vepředu pádlujeme a řídíme se podle pokynů, a tak jsme přepadali ostatní rafty.
Součástí tripu mělo být i jídlo a proti očekávání nejen bylo, ale bylo dobré a bylo ho hodně. Super.

Pátek 14. srpna, den čtyřicátý čtvrtý, Léh

Luci: Den začínáme mastňáckou snídaní v English Bakery. Je plná dredatých alternativců a ačkoliv jsme si pochutnali, říkáme si, že jednou stačilo. Po snídani si kupujeme lístky na dvoudenní přesun na jih do Manali. Autobus je zvenku poblitý a mně je už teď úzko. Michal navíc přes doporučení konduktora trvá na sedadlech úplně vzadu (je tam více místa na nohy) a to, jak konduktor vrtěl nevěřícně hlavou, mne nijak neuklidnilo. Autobus navíc žádný „SUPER DELUX“ s opěrkou pro hlavu není, je to klasická kraksna, jakou známe z nížin.

Luci: Vyrážíme pak na výlet malým courákem do gompy Tiksej, tedy do budhistického kláštera. Klášter je krásný a z výšky si můžeme prohlédnout údolí zatím malé řeky Indu.
Bloumáme po klášteře, obdivujeme troubící mnichy a kocháme se úchvatnou krajinou a dokonale modrou oblohou.

Michal: Chceme stanout na břehu slavné řeky Indus a tak vyrážíme na procházku směrem, kterým jsme z výšky kláštera viděli blyštit se její ramena. Právě kvůli políčkům, křovinám, zavlažovacím kanálům a ramenům musíme nějakou dobu brodit řeku. Luci se do brodění moc nechce, bojí se parazitů, pijavic a další havěti, která by mohla na princeznu ve vodě číhat. Já všechno světácky odmávnu rukou s tím, že jsme přeci vysoko v horách a tak tu nehrozí z vody taková nebezpečí jako v nížinách (což je mimochodem naprostý nesmysl, jak jsem se dozvěděl až od doktora doma). Luci si samozřejmě dobírám a tak ze srandy nadhodím, že tady určitě budou krokodýli. Chvíli o tom nahlas mudruju, až mi dojde, že jsem uprostřed řeky sám. Když se otočím, vidím jen Lucinčina vzdalující se záda, jak vyrazila ke břehu, nezamýšleje se zřejmě nad tím, že takový krokodýl by asi na zimu musel autobusem dojet do Rádžastánu a pak zase zpět