McLeodGanj,HimachalPradesh

Středa 29. července, den dvacátý osmý, Amritsar -> McLeod Gandž (195 km, 7 hod)

Míříme do McLeod Gandže (mapa K) ve státě Himáčálpradéš. V této vesnici poblíž Dharamsaly funguje tibetská exilová vláda. Necháváme tak za sebou vyprahlý Rádžasthán i mírný Paňdžáb s jeho rýžovišti a míříme do předhůří Himalájí. Cesta je únavná, Michalovi je zle a má zimnici. V Dharamsale ještě zvládne sundat batohy ze střechy autobusu, nacpeme se pak do dalšího autobusu a necháme se vyvézt nahoru do McLeod Gandže. Vláčíme se z místa na místo, padá šero a Michal má vysokou horečku. Po asi půlhodině už za tmy objevujeme krásný pokoj za 300 Rs (120 Kč) v hotelu Kailwood Guest House. Domotáme se na místo a Michal nasazuje týdenní antibiotika Augmentin.

Luci: V noci mne probudí Michal tlukoucí ze spánku okolo sebe, že prý mu něco proběhlo ve vlasech. Zmatená a vyděšená tápám po baterce, když cítím, jak mi ve spacáku něco přeběhlo po noze. Tenhle pocit nenávidím, pod peřinou má být bezpečně, Michal čelovku našel jako první a rozsvítil právě včas, abychom viděli, jak mi něco přeběhlo po spacáku. Michal volá, že je to šváb jako kráva, ale naštěstí jsem si všimla ocásku a hned je mi lépe. Furt je to ještě hnusné, ale myš je výrazně lepší než jakýkoli hmyz.

Čtvrtek 30. července, den dvacátý devátý, McLeod Gandž

Michal: Náš pokoj je krásný, obložený dřevem, s obrovskými okny a s velkou koupelnou. Okna máme přímo do zahrady plné vzrostlých stromů, což jsme dosud neviděli. Stinnou stránkou ubytování je mimořádná vlhkost plynoucí určitě z toho, že je pokoj zakopaný ve skále pod úrovní terénu kopce. Zatuchlost a sklepní odér se stávají stále hůře snesitelnými a tak začnu v příšeří zkoumat každý roh pokoje a záda ratanových křesel.

Ratanový nábytek je zezadu porostlý několikacentimetrovou plísní pokrytou černými a červenými výtrusy. V přítmí jsme si toho prvně nevšimli a tak teď energicky vyhazuji všechen nábytek ven na terasu. Ovzduší v pokoji se zlepšuje. Teplota rapidně klesla a venku leje, konečně nás v plné síle dostihly monzuny, které se zastaví právě o hradby himáčálpradéšských hor. Oblékáme poprvé mikiny a balíme se pod spacáky a deky. Objevujeme, že v pokoji jsou nejen myši, ale i rejsci.

Luci: Michal marodí a v horečce se třese zabalený do spacáku a dek. Jídlo si rozmlsaně necháváme od hoteliéra nosit na pokoj. Kotel čaje, talíř rýže, tousty, omeletku… To marodění nakonec není tak špatné. V pokoji je i televize. Zkoušíme se dívat na nějaký indický bollywood, telenovely plné vlahých pohledů, dramatické hudby a patetických gest prokládaných tanečky jsou ale i při nejlepší vůli nekoukatelné. Objevujeme jediný kanál, který běží v angličtině, dokonce i s titulky. Bohužel je to HBO kanál plný volovin, ale nekup to, když venku prší. Zahajujeme tak „Maraton béčkových filmů“.

Nechce se mi vytáhnout paty z hotelu, až mne Michal vyšikanuje ven. Nakouknu proto to obchůdku se zápaďáckými mlsotami. S nadějí sáhnu po konzervě ve stylu TPF (pro městské krysy: Trenčianský párek s fazulou) a už konsternovaně zírám na cedulku – 220 Rs (44 Kč)!!!
No jo, na ulicích je víc bílých jak žlutých.

Michal: Těsně před zlomem k lepšímu se mi velice přitížilo, nedostává se mi dechu, mám zimnici a v hlavě mi bolestivě tepe. Nemám moc pojem o čase, vykašlaný hlen je růžový od potrhaných žilek, takhle zle mi nebylo, ani nepamatuji.

Pátek 31. července, den třicátý, McLeod Gandž

Luci: Michal se lepší, ale pomalu. Venku prší, prší, prší a my čumíme na filmy. McLeod Gandž je nudná vesnice. Je tu spousta hrozných „alternativců“ a „človíčků“, a žijí tu hlavně Tibeťané. Všechny krámky mají zboží jak z Malého Tibetu na Veselé v Brně. No bodejť, podle téhle oblasti je obchod pojmenovaný. „His Holiness“ je navíc v Německu, takže ho neuvidíme. Kupuji Michalovi sirup proti kašli a sobě božské knedlíčky momo, tibetskou specialitu.

Jsou to knedlíčky z tenkého těsta plněné například špenátem s cibulí a vařené v páře nebo smažené v oleji. Tři kousky stojí 10 Rs (4 Kč). Vydávám se pak ještě do pěkně vybaveného Tibetského muzea.

Michal: Ležím v horečce.

Luci: Jediným a pro mne věru nevítaným zpestřením je nový obyvatel našeho pokoje. To se takhle sprchuju, když se podívám nad sebe a metr nad mou hlavou dřepí na zdi pavouk jako prase. Tvarem těla se podobá klasickému záchodovému pavoukovi, velikostí si ale nezadá s dobře rostlým sklípkanem. No myslela jsem, že mne trefí. Pavouků se nebojím a sklípkana si umím vzít na ruku, ale tak nějak mám pocit, že takovéhle potvory patří za sklo terária. Vyrážím nekompromisně za hoteliérem. Nafasuju u něj dobře litrovou plechovku nějakého spreje a ujištění, že pavouk je jen takový neškodný drobeček…

Na to ale nedbám a chystám se pavoučí život nemilosrdně ukončit. Přece jen si pamatuju nějaké lekce z teraristiky, kterou jsem jako malá navštěvovala. Myslím, že tehdy padla zmínka o tom, že asijští sklípkani umí docela dobře skákat. Michalovi je ale té mrchy líto, zbráborá se z lůžka a rozhodne se ji odlovit a láskyplně pustit do přírody. V tu chvíli opouštím pokoj.

Michal: „Líto“ je špatný výraz. Mám k pavoukům velmi speciální vztah, který jsem si vybudoval během let soužití s nimi ve svém pokoji na vesnici. Věřím, že když rozmáznete pavouka, vyloučí se tím do okolí nějaké látky, které ostatní pavouci zaznamenají a poznají tedy, že jste jednoho z nich zabili. Jednoho dne se pak mohou rozhodnout srovnat účty. V sezóně je v mém velkém pokoji i několik desítek vypasených „chalupářských“ potvor a já s nimi udržuji vyrovnaný vztah založený na tom, že je respektuji a starám se, aby nebyli hladoví.

Luci: Neodpustím si svůj pohled na věc. Při čekání venku mi nedalo, abych neslyšela děj uvnitř. Napřed bylo ticho, pak jsem slyšela nějaký rachot, pak bylo zase dlouhé ticho doprovázené zřejmě Michalovým plížením se po pokoji. Nakonec můj drahý vylezl ven a s nervózním úsměvem prohlásil, že má dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že pavouk se již nenachází v koupelně. Ta špatná je, že je někde v pokoji. No nepukli byste smíchy???

Michal: V horečce mi plán odlovu pavouka a jeho vypuštění do volné přírody přišel jako dobrý nápad. Odhadl jsem rozpětí končetin bestie a zvolil tedy jako nástroj odlovu kýbl s největším vnitřním průměrem. Představoval jsem si, že na pavouka chrstnu trochu vody, tím ho z protější zdi koupeny spláchnu na zem, kde ho ještě zmateného přiklopím kýblem. Tento následně podsunu kartonem a vynesu ven. Stoupl jsem si tedy u dveří, napustil vodu a chrstl ji přes celou koupelnu na pavouka.

Členovci se schlípl kožíšek a výhružně zvedl pedipalpy. Jinak se ani nehnul. V příští sekundě ale seskočil(!) ze zdi až na podlahu a než jsem se nadechl, běžel pavouk ke mě, respektive jak se o okamžik později ukázalo, ke dveřím z koupelny. Mokré nohaté tělíčko tak zmizelo někde v přítmí pokoje, kde jsem ho mezi členitým dřevěným obložením již nebyl stavu najít a přiznám se, že bych ho už ani najít nechtěl. Vypnul jsem čelovku, která se mi během celé akce bimbala na hlavě a jal se oznámit výsledek akce Lucince…

Luci: Nesnáším ho… Michala samozřejmě!

Sobota 1. srpna, den třicátý první, McLeod Gandž

S Michalovým zdravím to stále stojí za starou belu. Přesto vyrážíme na oběd do restaurace, kde si pod dojmem chladného počasí objednáme odvážně maso. Jídlo nám ale nějak nešmakuje.

Michal: Při jídle v tomto maličkém restaurantu jsme opět svědky jednoho z případů tragikomického chování řady turistů. Dredatý mladík zafašovaný v oranžové látce, jistě jeden z těch, kdo se přijeli do Indie na dva týdny modlit či meditovat (a nechat zde trojnásobek toho, co my za dva měsíce cestování), se chystal platit.

Paní, která byla kuchařkou, manažerkou podniku a matkou rodu v jedné osobě, k němu přišla, vzala svazek bankovek a s nechápavým výrazem je až na jednu mladíkovi hned vrátila zpět. Začala štrachat v pletené taštičce a chtěla dát dredáči nazpět na tuto jednu bankovku. Zafašovaný mladík se bohorovně usmíval a vracel ženě celý svazek bankovek zpět, že ať si to nechá všechno (keep it! keep it!).

Žena naprosto nechápala a nakonec to vzala tak, že mu nemusí vracet nic na tu jednu bankovku a nechá si to jako spropitné. Že by si měla nechat celý ten svazek, ji vůbec nenapadlo. Jednalo se evidentně o absurdní násobek ceny celého jídla. Alternativec zamotaný do oranžové látky se zklamaně zvedl a odešel.

Dle mého názoru může za dravčí chování řady Indů právě tato naprostá nesoudnost mnoha turistů, kteří nemají nejmenší ponětí o skutečných cenách a rozhodli se peníze našetřené v eurech na dovolenou utratit v jedné z nejchudších zemí na světě za dva týdny…

Luci: Odpoledne vyrážím na procházku k jezeru Dal. Je to při těchto deštích neuvěřitelné, ale jezero je opět prázdné!!! Už třetí den nám neschne vyprané oblečení, proto pak nesu všechno do místní prádelny.

Neděle 2. srpna, den třicátý druhý, McLeod Gandž

Luci: Už se vážně nudím, a protože přestalo pršet, vyrážím na výlet na hřeben Triund ve výšce 2300 m. n. m. Tam a zpátky je to 25 kilometrů a převýšení je 1200 metrů. Výlet je to bezvadný. Cestou prakticky nikoho nepotkám, jdu po kamenné stezce na zelených svazích mezi rododendrony plnými opičích rodin. Po kopcích se válí mlha, přiřítí se vždycky v několika sekundách, pak zase odpluje a nádherně voní. Ani jsem si neuvědomila, jak nesmírně mi stromy, tráva a jejich vůně v poušti chyběly… Na cestě potkávám koníky a na skále vidím dokonce i kamzíka.

Michal: Už mi otrnulo a tak se večer rozhodnu chytit do pasti rejska. Nachystám igelitku s troškou rýže do rohu pokoje a vyčkáváme. Luci namítá, že je to hmyzožravec a že mi na rýži nepůjde. Asi za půl hodiny se ozve zašustění, skokem jsem u igelitky, zvednu ji a bleskne mi hlavou, že se hlodavec určitě prokouše ven.

V tom okamžiku mi jako jediné řešení přišlo začít igelitkou zběsile točit, aby se rejskovi zamotala hlava a nebyl stavu prodrat se ven. Běžel jsem ven z pokoje a v zahradě jsem přestal igelitkou točit a zvířátko vysypal na zem. Nebyl to rejsek, ale malá myška, mládě. Několik vteřin seděla a čenichala, pak se rozběhla zpět do pokoje, kde byla dříve než já, a ukryla se v puklinách pod postelí.

Pondělí 3. srpna, den třicátý třetí, McLeod Gandž

Luci: Začínám ztrácet pojem o čase, do muzea vyrážím v 16:30 a čekám, že bude otevřené, haha. Michalovi je furt všelijak, už nás to opravdu nebaví. Za poslední dny jsme zhlédli perly jako Trója, My Mum´s New Husband, Reign of the Fire (jakýsi mix helikoptér, tanků a obrovských pohádkových draků…), 30 Days of Night, Simpsons (zdaleka nejlepší), kus Pirátů z Karibiku nebo Martian Child. Všechny nadávky jsou vypípané a nahota vystříhaná. Nás tahle superkorektnost rozčiluje. Michal navrhuje založit iniciativu „Za kozy v televizi!“.

Odpoledne kupujeme za 260 Rs (104 Kč) lístky na cestu do města Džammú (mapa L) ve státě Džammú a Kašmír. Je mi trochu úzko, když si v novinách v restauraci přečtu, že včera ve Šrínagaru (mapa M) na ulici někdo za bílého dne odbouchl dva policisty.

Úterý 4. srpna, den třicátý čtvrtý, McLeod Gandž -> Džammú (186 km, 7 hod)

V Džammú (mapa L) si hodíme batohy na nádraží do úschovny a zajistíme si po delším trápení s rikšáky a majiteli autobusů cestu sleeperem rovnou do Šrínagaru (mapa M). Nádraží v Džammú (mapa L) je skutečný skvost. Takovou koncentrací zmatku, bídy a špíny se může pochlubit snad jen Dillí. Hádáme se o ceny lístků do Šrínagaru, odmítáme nejrůznější nabídky džípů a dodávek. Nakonec usmlouváme cenu 250 Rs (100 Kč) na osobu za sleeper přímo do Šrínagaru (mapa M). Přes den se projdeme po Džammú, zimním hlavním městě, ale nejsme jím nijak osloveni a těšíme se už na další cestu. Už na hranicích státu Džammú a Kašmír nám vypadl signál na telefonech. Odteď můžeme s rodinou komunikovat jen přes pevnou linku nebo výjimečně Internet.

Michal: Simkarty, které nemají speciální registraci, jsou všemi dostupnými sítěmi ve státě Jammu and Kashmir odmítány. Zajímal jsem se, zda by si šlo pořídit simkartu s potřebným ověřením. Několik lidí mi řeklo, že celý proces zakoupení simkarty zabere čtyři dny a potřebuji k němu dvě pasové fotky. Jiný člověk zase nabízel jakousi „podpultovku“ za absurdní částku. Vláda se tímto způsobem snaží kontrolovat komunikaci a bojovat s ozbrojenými separatisty, popř. muslimskými či naopak hinduistickými fanatiky…

Luci: Před naloděním se do sleeperu si dáváme oba „bath“ u kohoutů na záchodech. Já jsem po kompletním namydlení zjistila, že sprcha neteče a musím použít vodu nachystanou v kýblu. V duchu jsem se pokřižovala a pustila se do toho. Oproti Michalově zážitku na pánských „záchodech“ to opět nebylo nic.

Michal: Vydal jsem se směr pánské záchody, doufajíc, že tam někde bude kohout s čistou vodou. O tom, že jsem se zalykal těžkým smradem, asi už nemá cenu psát, za zmínku ale možná stojí sbírka tmavě žlutých a hnědozelených sedimentů, která pokrývala podlahu. První dvě místnosti byly vybaveny řadou nekrytých tureckých záchodů, které byly buď už léta ucpané, nebo se jejich uživatelé prostě ani nesnažili trefit se s náloží materiálu do díry k tomu určené – v tomto případě tedy zubaté, vysekané díry v dlažbě.

Jak jsem postupoval dál do objektu, musel jsem vyspádovaní podlahy v obou místnostech označit za vyloženě nešťastné a pro kohokoliv, kdo toaletami prochází v trekáčích, nepříjemné. Záchody končily malou místností, která měla soužit jako pisoár, neboť podél jedné ze zdí byl instalován kamenný žlab, do kterého z na několika místech nařezané trubky tekly čurůčky vody.

V místnosti se tísnilo asi osm hubených Indů ve slipech a za hlasitého smíchu a hlaholu se mydlili kostkami mýdla ze žlabu-pisoáru, máčeli se vodou z ulepených kýblů a čistili si zuby tuhými, na jednom konci jakoby rozžvýkanými klacíky. Svlékl jsem se tedy rovněž do slipů, kalhoty, tričko a igelitku s čistými věcmi jsem uvázal podle vzoru ostatních na mříž okna a už jsem se mydlil. Vlastním mýdlem.

Krom myšlenek na ekzémy a infekční kožní choroby jsem se zabýval i tím, jak je to srandovní, že tady pánové sice stojí po kotníky de facto ve sračkách, ale navzájem se stydí ukázat se bez slipů. U nás je přeci běžné, že před sebou chodíme nazí, ať už ve sprchách po posilovně, šatně či v sauně. Asi holt nemáme tak dobré vychování jako Indové a naše kultura se stala dekadentní