Mount Abu, Rajasthan

Neděle 12. července, den jedenáctý, Udajpur -> Mont Ábú (185km, 6,5 hod)

Ráno utíkáme nakoupit nádherné deníky z ručního papíru svázané v kožených rytých deskách. Zpětně jsme velmi litovali, že jsme jich nekoupili víc, protože i když obchodníci o jejich ceně absolutně nebyli ochotní smlouvat, na severu v horách stály klidně pětinásobek.

Před polednem jsme se vydali na nádraží, kde se nám povedlo naskočit do jakéhosi autobusu, který prý směřuje do Mont Ábú (mapa E). Platili jsme až po cestě, tak jsme jen doufali, že je to pravda. Naštěstí nakonec v podstatě byla. Autobus z Udajpuru dorazil do městečka Mont Ábú Road, ze kterého nás dýchavičný public bus strašlivými serpentinami vyvezl do horského sedla, kde leží samotné Mont Ábú. Mont Ábú se nachází na hranici státu Rádžasthán a Gudžarát a představuje oblíbené prázdninové středisko dobře situovaných Indů (Gudžarát a Paňdžáb jsou dva nejbohatší státy Indie, oproti Rádžasthánu, který je naopak nejchudší).

Vesnička u jezera na hoře je obklopená palmovými lesy a opravdu představuje zvláště v létě velmi příjemné útočiště před vedrem. Asi hodinu jsme hledali ubytování, protože ceny byly přemrštěné a my chtěli mít vlastní záchod a sprchu. Na argumenty typu „But you have your private TV“ jsme nebrali zřetel. Nakonec jsme si pronajali pokoj v hotelu Shri Ganesh za přijatelných 300Rs (120Kč).

Pondělí 13. července, den dvanáctý, Mont Ábú

V Mont Ábú máme možnost sledovat Indy z lepších vrstev. Vypadají blahobytně, ženy jsou baculaté nebo rovnou tlusté, často nosí džíny, některé jsou i nalíčené, a jejich muži mají krásně udržované kníry. Indičtí turisté mají silné, rovné kosti. Zapojujeme se do místních radovánek a vyrážíme po jezeře na šlapadle. U jezera jsou spousty lidí a všichni se s námi chtějí fotit. Postupem dne se to stává dost otravné, cítíme se jak opice v kleci. Okolo jezera se pohyboval asi desetiletý chlapeček, v ruce držel plátěný pytel a neustále nám nabízel svou „Magic show“, ať už to mělo být cokoliv. Několikrát jsme ho odehnali, ale jak Michal prohlásil, měl klučík zřejmě krátkodobou paměť na úrovni akvarijní rybičky, tedy třicet sekund, protože k nám chodil v pravidelných intervalech a stejnými pohyby i větami nám nabízel Magic show znovu a znovu.

Odpoledne jsme vyrazili do chrámů Dilwara. Jsou to džinistické chrámy a podle legendy byli řemeslníci placeni podle množství kamenného prachu, který po nich na místě zůstal, což je motivovalo k vytvoření těch nejjemnějších reliéfů v mramoru. V chrámech je bohužel zakázáno fotit, ale dojem, kterým na nás výzdoba zapůsobila, byl opravdu ohromný. Zagooglete si

Do džinistických chrámů se vstupuje naboso, se zakrytou hlavou a bez kožených opasků či tašek. Vstup je zakázán také menstruujícím ženám, ale nezjistila jsem, jestli a jak se to ověřuje… Prohlídka chrámů byla pěkně organizovaná.

Turisté byli hnáni jako ovečky v houfu a průvodce jistě poutavě komentoval jednotlivé reliéfy, bohužel však v hindí. I tak jsme ale stáli v naprostém okouzlení nad jemným mramorovým krajkovím a nadšeně jsme gestikulovali, když jsme dumali nad tím, jak se taková krása vytvářela. To zaujalo asi patnáctičlennou rodinu, která byla na prohlídce s námi. Otec se představil jako ředitel univerzity v Ahmedábádu, musel to být velmi bohatý člověk. Moc anglicky nemluvili, ale hromadně jsme se fotili a na všech bylo vidět, jakou radostí je naplnil náš nelíčený obdiv chrámu.

Po cestě zpátky jsem objevila prodavače mé milované vařené kukuřice. Prosila jsem ho, aby mi dal na klas sůl (jinak se kukuřice omatlává ještě jakousi masala omáčkou) a už celkem s přehledem jsem zvládla to, že prodavač nasypal sůl na kukuřici a pečlivě ji po celém povrchu rozmazal dlaní. Michal už jen suše poznamenal, že snad se předtím mladík neškrabal v zadku.

Na druhou stranu pak potkáváme skupinku jiných stejně starých dětí v umazaném a roztrhaném oblečení, které ani nežebrají o peníze, ale jen o jídlo. Holčička na obrázku ukazovala na placku čapátí, kterou žmoulal menší chlapec a pak si ukazovala do pusy. Byly to těžké chvíle, ale již na začátku jsme se zařekli, že nebudeme podporovat nic neřešící žebrotu na turistech a žádný milodar z nás nevypadl.

Úterý 14. července, den třináctý, Mont Ábú

Ani dnes jsme se nenechali naložit do taxíku, i když nám taxikáři tvrdili, že přírodní rezervace, do které máme namířeno, je asi patnáct kilometrů daleko. Bylo poněkud podezřelé, že čím více jsme během hovoru váhali, tím více se taxikáři a majitelé džípů předháněli, kdo nadhodí větší cifru v kilometrech.

Máme trochu obavy, že vyrážíme za městečko sami.
V přírodní rezervaci běžně potkáte medvědy a další divoce žijící zvířata. Do kopců je nebezpečné vydat se bez průvodce, protože turistům hrozí nebezpečí přepadení. (Lonely Planet, Severní Indie, str. 232)

Řekli jsme si, že si nebudeme hrát na hrdiny a nejprve se poradíme s místními policisty. Michal byl tedy rozhodnut radit se s policistkami, protože tyto ženy zákona byly nejkrásnější Indky, jaké jsme za celou cestu potkali, všechny vypadaly jak princezny, byť v maskáčích a uniformách. Každopádně jsme se ptali několika různých „orgánů“, jestli je bezpečný výlet za město jen ve dvou a po svých, a všichni se na nás koukali jak na idioty, takže jsme vyrazili. Bylo by ostatně podivné, kdyby si zrovna indická armáda a policie nechala líbit řádění jakýchsi banditů přímo za humny oblíbené rekreační destinace bohatých indů.

Náš výlet jsme zahájili vynikajícím obědem u chrámů Dilwara. V restauraci jsme se potkali s početnou rodinou výletníků. Michal: Jeden z vysokých Indů v golfové polokošili mi nabídl žvýkací tabák či suchý betel s jakousi bílou pastou (variace na paan). Na chvíli jsem zaváhal, protože jsem neměl umyté ruce, pak jsem ale lístky rozmělnil a pokusil se napodobit kouzelnické gesto, kterým si muž strčil dovedně uhnětenou kuličku do úst. Když jsem mohl zase dýchat, všechny slečny u protějšího stolu se mi chechtaly

Po asi hodinové chůzi jsme dorazili do rezervace (tedy urazili jsme cestu, na kterou nám vnucovali džíp). Domluvili jsme se také na změně hesla „medvěd“. Slovo „medvěd“ jsme v minulých dnech používali, když někdo z nás uviděl nějaké pozoruhodné individuum hodné focení. Luci vytáhla průvodce Lonely Planet, já zapnul foťák. Oba jsme pak předstírali četbu mapy, zatímco já jsem za pomoci výklopného displaye dovedně ostřil na tváře často nepopsatelných kolemjdoucích. V areálu rezervace by se však takový signál mohl stát pro jednoho z nás osudným. Zatímco já bych prchal před blížící se šelmou, Luci by dumala nad knihou

Luci: Po stezkách v rezervaci jsme se plížili úplně potichounku v očekávání, že na nás zpoza stromu vyskočí medvěd či bandita. Po nějaké době jsme ale dorazili k jakému si rybníku, k jehož břehu nás přivlekl starý hlídač, aby nám ukázal aligátora ležícího napůl ve vodě. Podle reakcí ostatních turistů to byla největší atrakce, na kterou se rezervace zmohla. Michal jen potichu zadoufal, že aligátor není porcelánový (viz. porcelánová zvířata v rezervaci v Udaipuru) ani že není na břehu přikovaný za nožičku…

Okolo nás prošla skupinka bělochů v tropickém oblečení. Každý z nich pyšně třímal nafasovanou hůl a indický průvodce jim dramaticky vysvětloval, jak se s takovou holí chodí. Mno… Rozhodli jsme se odbočit z vyšlapaných stezek a zamířili jsme do hloubi rezervace. Za půldenní výlet mezi křovinami jsme si užili mnoho vzrušujících zážitků:

• Na jedné stezce jsme potkali buvolí telátko. Bylo miloučké, ale pak se z křoví vynořila jeho půltunová matka a namířila si to podezíravě k nám. Utekli jsme na skálu a doufali, že indičtí buvoli neumí šplhat.
• Viděli jsme honičku skupinky opic.
• Našli jsme dikobrazí osten.
• Objevili jsme strom se stopami drápů.
• V křoví jsme viděli kostru buvola.

Wow. A bandité a divocí zlí medvědi pořád nikde! Jenže když jsme přešli větší část rezervace, pochopili jsme, že zřejmě utekli před kraválem, troubením a povykem linoucím se ze silnice. Ano, opravdu, ze silnice vedoucí prostředkem přírodní rezervace. To nás celkem otrávilo a po silnici jsme už notně uondaní pěšky vyrazili směrem domů.

Náladu nám ale zvedlo nečekané příjemné překvapení, protože nás nabral taxík. Zaplatil si ho nějaký Ind mířící z výletu, neuměl vůbec anglicky, ale asi řekl řidiči, ať nám zastaví, takže jsme se těch několik kilometrů luxusně zadarmo svezli. Nabídl nám sáček palmových bobulí a zařadil se tak na krátký list lidí, kteří nám v Indii nezištně pomohli, nebo se prostě jen zachovali hezky.

Na konci výletu jsme se rozhodli udělit první (a myslím, že jedinou) černou tečku průvodci Lonely Planet, Severní Indie. Je totiž zřejmé, že dopisovatel, který Mont Ábú procestoval, spoléhal jen na velice barvité líčení „průvodců po rezervaci“ vyskytujících se na dvorku hotelu Shri Ganesh. Proč by jinak majitel zařízení používal přesně ty samé fráze a varování při popisu všech strašlivých nebezpečenství, které na turistu čekají, jaké jsme si mohli přečíst v průvodci? Už samotný údaj o poloze, resp. vzdálenosti rezervace od městečka byl zavádějící. Na procházku mezi buvoly nepotřebujete ani trekingovou hůl, ani rádoby drsného průvodce v australském klobouku. O džípu ani nemluvě.

V hotelu pak kupujeme lístky na noční sleeper do Adžméru (280Rs na osobu/ 112Kč), přestupní stanice na cestě do Puškaru. Večer pak po krátkých zmatcích mezi řadou busů nacházíme ten náš a tak tak ho stíháme, protože se pan řidič samovolně rozhodl, že vyrazí o půl hodiny dříve…

Pokračujte do Puškaru nebo se vraťte do Udaipuru