Pushkar, Rajasthan

Středa 15. července, den čtrnáctý, Mont Ábú -> Puškar (přes Adžmér) (334km, 8 hodin)

Noční cesta sleeperem do Puškaru (mapa F, resp. Adžmeru) byla divná.
V průběhu noci k nám přistoupilo přes dvacet vesničanů, stáli v uličce, měli s sebou snad i nějaká zvířata a dělali strašný bordel. Když autobus v noci zastavil, snažila jsem se dostat ven, abych si mohla odskočit, ale trvalo mi několik minut, než jsem se z uličky vůbec vyboxovala, protože se další šílenci hrnuli dovnitř, aniž by napřed nechali lidi z busu vystoupit. Michal si navíc užil veselou noc.

Michal: Sleeper, tedy autobus s přízemní řadou sedadel a malými kajutkami u stropu, jsme již popisovali. Dodám jen tedy pro představu, že Luci spokojeně spala vpravo u otevřeného okýnka nadopovaná kinedrily a já jsem „spal“ u špinavého závěsu chránícího naše chatrné soukromí před cvrkotem v chodbě. Jak postupně přibývalo vesničanů, vyostřoval se souboj o místa k sezení. Lidi v noci pouštěl konduktor do vozu asi za nějaký bakšiš a bylo už na nich, zda budou stát, nebo jestli se probojují do některé z neobsazených kajutek.

Levou rukou jsem držel mastnou hadru našeho závěsu, kterou se neustále někdo pokoušel silou roztáhnout a prozkoumat osazení našeho místa. Po nohách mi šátraly černé ruce a i když někdo z druhé strany nahmatal můj obličej, stejně to nevzdal a pokoušel se k nám vyšplhat – protože přece vedle mě mohlo být možná místo!

Luci: Ráno jsme dorazili do Adžméru a hned se nám povedlo přesednout na courák, který nás měl odvézt pár kilometrů do Puškaru. Po cestě se k nám vetřel jakýsi týpek s tím, že zná úplně nejlepší hotel, do kterého nás dovede Stejně jsme neměli jasno, kde se ubytujeme, a navíc se na nás při příjezdu do města sesypala banda naháněčů. Týpek ale nabízel lepší cenu než kdokoliv z nich.

Šli jsme s ním tedy nevábně vyhlížející ulicí směrem z centra, ale skutečně – po několika minutách nás dovedl k překrásnému bíle omítnutému hotýlku Chand Palace Pushkar (200 Rs/ 80 Kč) s verandou a jakýmisi arkádami. Sprcha funguje bezvadně a jídlo si později necháváme nosit na terasu. Hotel má dokonce zahradu a malý betonový bazén, do toho si ale netroufáme vlézt, i přes to, že nás k tomu pan majitel vybízí pokaždé, když nás vidí. Naháněč se ještě chvíli potuluje kolem. Vypráví, jak byl na dovolené v Nepálu u přátel a i spoustu dalších více či méně pravděpodobných věcí. Prý se tu živí jako cyklorikšák…

Při procházce do města nás odchytl na ulici borec a snažil se mi strčit do dlaně květiny. Vypadal docela mile a tvrdil, že za to nic nechce. Coby průvodce po městě ho odmítáme, stejně jako jsme předtím odmítli týpka z busu, ale když se s ním nechceme jít podívat k místnímu slavnému svatému jezeru, rozhořčuje se: „It is about respect, sirrr, I welcomed you here and now you don´t want to show respect to ourrr religion.“ Politicky korektně jsme vyměkli a souhlasili, že se necháme odvést k jezeru. Tam se k našemu samozvanému průvodci ale přidává druhý borec a mně začíná v hlavě blikat výstražný majáček.

Puškarský pas a dotěrní kněží
Poblíž ghátů vás určitě osloví kněží, někteří snad praví, jiní ne, a nabídnou vám, že s vámi vykonají půdžu (modlitbu), za kterou dostanete „puškarský pas“ (červenou stužku kolem zápěstí). Jiní nabídnou obětování květin. V obou případech vás požádají, abyste sečetli členy své rodiny – živé i mrtvé – jejichž štěstí určitě stojí za mnoho set rupií. Vždycky můžete zkusit svou rodinu zapřít, nebo počet jejích členů naopak značně přehnat, abyste dostali množstevní slevu. Možná se však raději rozhodnete tyto vlezlé, bezzásadové „kněze“ nepodporovat – připravte se ale na to, že se mohou stát nepříjemně agresivní. Alespoň se nenechte zastrašovat a dohodněte se na ceně předem. (Lonely Planet, Severní Indie, str.191)

Michal: Květiny pluly po vodě a já se zvedal k odchodu, chyba. Muž mě chytil za ruku a velice nasraně začal syčet něco o penězích a že bude „trouble“ – u čehož si urovnával své roucho svatého muže. Ptal jsem se, kolik chce, ale nebýt na takovém místě (ghát plný modlících se místních), asi bych se mu vysmekl a ustoupil do předem připravených pozic. Jak jsem si sedl, chlap zase roztál a že prý ať mu dám, kolik sám chci. Nabídl jsem myslím 30 Rs, což ho zase rozčílilo: „No eurros? No dolarrs? No paunds?“ Vzápětí dodává: „You give for your family only 30 rupis? It is your family!“.

Vydřiduch mě držel v rohu „svatého bazénu“ a vypadlo z něj něco jako 100 dolarů či 100 euro, prý jak se mi to bude lépe hodit. Na tak absurdní částku jsem jen zalapal po dechu a dál se s ním tiše dohadoval, jakou cenu má štěstí mé rodiny v jaké měně. Když to přes rodinu moc nezabíralo, dušoval se muž, že bez „puškarského pasu“ nebudeme moct do žádného z chrámů a že stejně dříve či později budeme muset někomu za náramek zaplatit. Nakonec dostal chlap 100 Rs (40 Kč) za mě a 100 Rs (40 Kč) za Luci, já obdržel dva náramky upletené z barevných bavlnek a byl jsem propuštěn. Byl jsem hrozně rozzlobený, protože v Anglii jsem se při pobytu v Othona community modlitbě bránil seč to šlo, a tady si za to ještě zaplatím.

Ano ano ano, kdybych býval nepustil to varování v bedekru z hlavy a byl trochu duchapřítomnější, nemusel dostat podvodník nic. Na druhou stranu takovíto svatí muži na nás útočili zhruba každých deset minut po celou dobu pobytu v Puškaru a náramek na ruce byl pádným argumentem, proč už tu jejich modlitbu nepotřebujeme. Mračil jsem se na všemožné „spirituální“ dredaté poutníky z Evropy a Spojených států se spálenými, růžovými tvářemi a sárongem kolem pasu, kteří „kněžím“ solili a solili… Pravděpodobně v eurech.

Říkali jsme si, že bychom mohli dát něco do některého z kovových „Donation box“, které byly porůznu přišroubované po ulicích v blízkosti každého chrámu. Naivně jsme se domnívali, že by to pak opravdu platilo: „It is for the local charity sirrr! For poor children sirrr!“ Zeptali jsme se na to našeho hoteliéra, ten se smál jako houpací kůň a mezi lapáním po dechu nám pověděl, že: „tady má každý svůj osobní donation box“ Mno.

ČTVRTEK 16. ČERVENCE, DEN PATNÁCTÝ, PUŠKAR

Luci: Od úslužného majitele hotelu si půjčujeme jeho motorku (200 Rs/ 80 Kč) ve vynikajícím stavu, Michalovu milovanou Hondu Hero, a vyrážíme za město do Šivova chrámu (směr naznačen nahoře na mapce). V chrámu jsou buvoli, pár starců a tři asi dvanáctiletí kluci. Umí trochu anglicky a po krátké debatě se dovídáme, že jsou za školou. Klukům to přijde jako děsná legrace, ale když se jich káravě ptáme, jestli to ví rodiče, rychle zvážní. Vypadne z nich, že jeden by rád pracoval jako námořník v armádě, jeden by chtěl být inženýr a ten třetí policista.

Všichni souhlasí, že na to se musí dobře učit. O chvíli později nám domluví prohlídku malinkaté podzemní svatyňky s jedním ze starců. Ten pak po nás chce jakýsi nehorázný příspěvek svatyni a natahuje ruku, když jsme svědkem zajímavé scény. Kluci se do dědy pustili a ten pak zamračeně ustoupil. Kluci nám vysvětlili, že děda chtěl peníze sám pro sebe. Prý máme dát jen dvacet rupií a položit je na oltářík, tak si je děda netroufne zneužít. Alespoň pak dědu potěšíme, když si za dvojnásobek obvyklé ceny, tedy 20 Rs (8 Kč), koupíme kokosový ořech. Sníme ho společně s kluky a v dobrém se rozloučíme.

Na cestách okolo Puškaru pak potkáváme motorku plnou školáků a různě se s nimi předjíždíme a nedobrovolně hašteříme, z čehož nám vstávají vlasy na hlavě při každém zasyčení štěrku pod koly. Otázka dne: kolik je na obrázku dětí? Během kličkování mezi chatrnými vesničkami z nepálených cihel jsme zastihli pár, který porcoval tele. Za takový čin jsou v Indii dva roky “natvrdo” a tak nebyli příliš rádi, že je fotíme Tentokrát ale motor nechcípl, úspěšně jsme zvládli zmizet.

Na hrbolatých a prašných silničkách za Puškarem jsme míjeli velká stáda koz a ovcí hlídaná strašně hubenými pasáky, scény nám silně připomínaly vynikající film Bábel. Koukali na nás jak na zjevení, když jsme si otírali zpocené tváře vlhčenými kapesníky. Jednomu jsme nabídli, aby si taky vzal. Otřel si obličej, opatrně kapesník složil a schoval. Pak výmluvně natáhl ruce pro peníze. Ach jo. Nasedli jsme na stroj a mazali raději pryč.

Poobědvali jsme v něčem, co vzdáleně připomínalo motorest. Svou návštěvou jsme vzbudili pozdvižení a veliký zmatek v kuchyni. Drželi jsme se zásady vždy domlouvat cenu a podobu jídla předem, takže po půlhodince před každým z nás skutečně přistál talíř výborné rýže se zeleninou, porce za 30 šlupek (12 Kč). U vedlejšího stolku sedí asi místní stařešina (pasácký boss) a za celou hodinu, co jsme v motorestu byli, z nás nespustil oči (a tak jsme ho vyfotili).

Večer se opět vydáváme na procházku do města, ale Puškar je malinký, a tak se na nás hned nalepil náš starý známý týpek z autobusu. Drží se nás docela neúnavně a my nějak nemáme sílu mu říct, ať si jde po svých. Nakonec jsme zapadli do jedné restaurace doporučené v Lonely Planet, ale po prohlédnutí interiéru a jídelního lístku jdeme zase pryč. Ceny jsou mnohem vyšší, než by měly být, a uvnitř sedí spousta dredatých a batikovaných bílých ksichtů. Týpek na nás naštěstí před restaurací nečeká.

Už od příjezdu do Indie vesele pojídáme veškerá pouliční jídla – všemožné variace na smažené pirožky samosa. Zatím jsme ale nezkoušeli žádné indické cukroví, i když pestrobarevné kostičky, bochánky a kuličky vypadají velice lákavě. Koupili jsme si tedy do kornoutu z novin takový malý výběr, abychom ochutnali. Překvapilo nás, že „cukrovinky“ chutnají úplně jinak, než by se dalo podle barev čekat. Sedíme u toho na kusu nějaké pavlače před jedním z krámků, když nás míjí asi čtyřicetiletá turistka v tropiko šatech po kolena a s rozpuštěnými vlasy s překvapeně pozdviženým obočím: “You are not afraid of eating on the street?” Co na to říct? Zajímalo by nás, jak asi vypadají její dojmy z téhle země… Po chvíli žmoulání se spíš dá říct, že cukrovinky nechutnají nijak, a tak jsme je věnovali nějakému klukovi, který postával na rohu.

Zítra se chystáme vyrazit do Džódhpuru. Doteď byl majitel hotelu tak úlisný a vlezlý, ale přitom milý, že jsme si z něj dělali srandu. Kdykoliv jsme totiž vylezli na terasu, odcházeli z hotelu nebo se vraceli, pan Pawar Kumar Nayak se někde zjevil, a volal „Helloooo, Lusííííí, helloooo Lusííííí!“ Postupem času jsme se trochu báli, že na nás vykoukne třeba z koupelny, zpod postele nebo dokonce z batohu v jiném městě. Mimo jiné je tedy třeba říci, že pan Navak se obracel především Luci, což je v Indii dosti nezvyklé. Na druhou stranu se až legračně snažil vyhovět, a když jsme si u něj objednali k večeři vegetariánský šašlik, sledovali jsme s úžasem následující scénu:

Navak s úsměvem přikývne a důstojně sejde do své ofis. Tam svolá poradu s pomocníky a několik minut vzrušeně debatují. Vypadají strašně zmateně. Pak jeden pomocník nasedá na motorku a vyráží do centra. Půl hodiny se nic neděje, v kuchyni je tma. Pomocník se poté vrací s igelitkou a mizí v kuchyni. Po další půlhodině nám Navak s vítězoslavným úsměvem přináší večeři a s gestem hodným kouzelníka staví na stůl talíř s hromadou smažené zeleniny zasypanou sýrem. Sice to nemělo se šašlikem (tedy něčím jako opékané maso na špízu…?) nic společného, ale dobré to bylo – a navíc ta snaha…

Nyní nás ale čeká účtování s panem majitelem. Jak se přiblížil náš odjezd, přiblížilo se panu Navakovi i rozloučení s blonďatou turistkou, takže při účtování medově prohlásil, že by se raději bavil s Lucííí, protože mu lépe rozumí Nepokusil se nás natáhnout a hotel doporučujeme. Relativně nízká cena vzhledem k sezóně a velmi žádané poutní destinaci je asi dána tím, že hotel byl vcelku nový a stojí asi 13 minut chůze po bahnité cestě mimo hlavní turistickou osu.

Lístky do Džódpuru máme koupené už od odpoledne (120 Rs, 50 Kč na osobu), takže dalším dobrodružstvím je už jen dostat se ráno na nádraží (k čemuž se nám zapřísahá pomoci ten týpek z autobusu, který se tu zase nějak zázrakem objevil). Na nádraží potkáváme tři Francouzky a …

Pokračujte do Džódpuru nebo se vraťte do Mount Abu