Srinagar, Jammu and Kashmir

Středa 5. srpna, den třicátý pátý, Džammú -> Šrínagar (288 km, 12 hod)

Luci: Šrínagar (mapa M) je hlavní letní město Kašmíru a dal jméno kouzelnému nápoji Vzpomínka na Šrínagar. Když jsme mohli loni v Turecku jet do Kapadokkie, protože jsme v Egypťanu Sinuhetovi četli o hrdém národu Chetitů s pyšnými nosy, krutými ústy a planoucíma očima, tak proč ne tohle.

Šrínagar (mapa M) je proslavený svými hausbóty a krásnou zelenou krajinou. Říká se mu „indické Švýcarsko“ a Indové ho milují. Když jsme se někde zmínili, že sem míříme, okouzleně vzdychali a dodávali, že doufají, že se tam také jednou vydají. Celý Kašmír dříve těžil hlavně z turismu. Je to oblast velmi atraktivní také pro Pákistán a Čínu, vedlo se o něj v posledních padesáti letech i několik válek a dodnes nejsou přesně stanovené hranice mezi zeměmi. V současné době nikdo moc do Kašmíru z obav o bezpečnost nejezdí, navíc spojení téhle oblasti s čímkoli je značně problematické, podívejte se na mapu.

Michal: Po příjezdu do Šrínagaru těžce bojujeme s naháněči. Jsme po cestě fakt utahaní a je nám skoro jedno, jestli budeme bydlet na hausbótu nebo v hotelu. Jsme vláčeni od hotýlku k hausbótu a zpět, naháněči a pomahači plácají neuvěřitelné částky a my tvrdě smlouváme. Jeden z chlapíků v reakci na mé vytřeštěné oči odpoví: „Yes yes, Czech republic must be a very poor country…“. To je v tu chvíli ona „poslední kapka“ a syčím na chlápka, že nejsme „very poor country“, ale to neznamená, že se necháme odírat, když už dávno máme přehled o cenách.

Postupně se nás chopí další týpek a chce nám ukázat hotel, který je nejen „very cheap“, „very new“ a „very good“ – ale který je především „very near the lake“. Mašírujeme prachem s naloženými gemami a muž nám průběžně vnucuje rikšu, že přeci nemůžeme chodit s takovými velkými batohy. Jít pěšky je ale přesně to, co chceme, abychom neztratili orientaci a přehled o skutečné vzdálenosti. Když už je náš naháněč s nabídkami svezení (které by nám sám zaplatil) skutečně neodbytný, opět mě ovládne únava a horko, chytím ho za ramena a důrazně vysvětluji HindAngličtinou: „I am not tired. I am very fresh. I am very fine. I am very OK. Let’s go!“.

Popis našeho pochodu nemá cenu protahovat. Ve víře, že se vlastně obloukem blížíme k druhému konci jezera, jsme pokračovali dobrých padesát minut, jen abychom na konci zjistili, že se nacházíme dobrou hodinu chůze od skutečného centra u jakéhosi rozestavěného domu, který měl být oním hotýlkem. Krom několika napůl vyschlých ramen řeky nemělo okolí stavby se slibovaným jezerem nic společného… Nečekaně. Procházkou podél zničené řeky se dostáváme zpět do města.

Nakonec máme docela pěkný hotel u nábřeží za 300 Rs (120 Kč), nejkrásnější je na něm čisté povlečení, lahoda!

Luci: Po dospání se vyrážíme do města. Nadšeně se navzájem ujišťujeme, že v muslimském městě v muslimském kraji bude určitě všude plno kebabáren, kvůli kterým bychom náš vegetariánský závazek klidně opustili. Nic se nám však najít nepovede. Jenže my už jsme se na maso natěšili! Vyrazíme proto do místní velmi luxusní restaurace. Je úplně plná bílých, evidentně všech, kdo jsou zrovna ve městě, a indických turistů. Stoly mají skleněné desky, číšníci nosí motýlky, talíře keramické (všude jinde jsme jedli z plastových nebo plechových), židle jsou dřevěné… No prostě luxus. Tomu ovšem odpovídají i ceny na jídelním lístku. My jsme se ale rozhodli to projednou překousnout, hlavně že budeme jíst maso. Navíc si říkáme, že v takové restauraci se určitě dbá na hygienu mnohem víc než jinde… Před námi přistanou dvě velké mísy plné voňavého jehněčího v kořeněné omáčce.

Je to ohromně dobré a já si stihnu i vychutnat pár soust, než Michal všechno zkazí. Začne rozkládat o tom, jak jejich rodinný známý chytl jakousi příšernou nemoc z kuchyně v pětihvězdičkovém hotelu kdesi na dovolené. Pak přednese zajímavou přednášku na téma masných krámů, které jsme tady zatím potkali, a které vypadají úplně stejně jako kdekoli jinde, tedy olezlé maso plné much visící na ulici na hácích, a odkudpak asi tahle restaurace svoje maso bere? Na závěr můj drahý podumá nad tím, jestli je v případě, že je maso zkažené nebo napadené cizopasníky, možné všechno napravit důkladným uvařením.

Výsledek je ten, že se oba nimráme v našich porcích, na které nás jaksi přešla chuť. Požádám pak číšníka o nůž a když vidíme, jak nám jeho čepel úslužně přeleští vlastní holou dlaní, zaplatíme šílenou částku 380 Rs (152 Kč) a jdeme napůl hladoví domů. Mám chuť Michala praštit.

K dovršení všeho zjišťujeme, že náš hotel je zavřený! Prostě je zatažená kovová roleta a nám nezbývá než do ní na pusté ulici tlouct pěstmi několik minut, dokud se někdo uvnitř neprobudí a nepustí nás dovnitř.

Čtvrtek 6. srpna, den třicátý šestý, Šrínagar

Vyrážíme na prohlídku starodávných mughalských zahrad. Abychom si to užili, šlapeme okolo jezera po svých. Potkáváme skupinku kameníků, jak odpočívají při kouření opia nebo hašiše, a s hrůzou si uvědomujeme, že tito vyhublí muži otesávají pankejty silnice. To znamená, že všechny pankejty jsou dělané ručně! Nikde přitom nevidím složitější nástroj než kladivo a majzlík…

Zahrady jsou krásné. Hlídači dohlíží na to, aby nikdo nehodil na zem ani papírek, což se nám po všudypřítomné špíně a bordelu velmi líbí. Sedáme si pod strom, Michal zahajuje siestu a já si listuju v Bibli (to zní strašně, ale uznejte sami, jaká jiná kniha by vám vydržela na čtení na celé léto? Navíc se teď mohu tvářit jako opravdový intoš, loni jsem ze stejných důvodů četla Korán…).

Michal: Po nějaké době si k nám přisedne muslimská rodina, muž a několik žen, slečen, holčiček. Pravděpodobně nějaký (snad) dvougenerační odpolední výlet. Vousatý pán mě osloví a ptá se na víru. Rozespalý neprozřetelně odpovím, že jsme nevěřící. Hlava rodiny spolu s nejstarší ženou se velice diví, potřásají hlavami a ptají se nás, zda jsme komunisté. Zbystřím a prosím o vysvětlení, protože netuším, kam míří. Je nám objasněno, že „no religion“ rovná se „communist religion“. Strávíme dobrou půlhodinu debatou o tom, že můžeme být nevěřící a zároveň nebýt komunisté a že to v Evropě skutečně je možné. Vousáčova zvědavost byla uspokojena, podal mi ruku a zvedl se k odchodu. Jedna ze slečen se před chvílí osmělila oslovit Luci, ale jak se otec zvedl, zmlkla v půli věty a rovněž se postavila. Rodina odchází a mává. Předpokládám, že nás mají přinejmenším za pomatené, popřípadě i za nevěřící psy.

Luci: Míříme pak ještě kus dál od města do jiné zahrady. Je půvabná a především Michal shledává nejzajímavějším prvkem zahrady skupinku mladinkých Indek, které vypadají jak hejno motýlků a které z nás nespustí zrak. Nějakou dobu se hihňají a chichotají, pak se přimrkají k nám a chtějí se s námi fotit. My si poté sedáme nad mělkou vodní nádržku a je nám fajn. Při blbnutí v nádržce jedna ze slečen uklouzne do vody, takže je vcukuletu mokrá od hlavy k patě. To vyprovokuje ostatní slečny k vodní bitvě, Michal se tváří jak měsíček na hnoji a vyhlašuje soutěž „Miss Mokré Paňdžábí“.

Ve chvíli, kdy vyjdeme ze zahrady, obloha zčerná a v pěti minutách se spustí strašlivý lijavec. Všichni turisté utíkají do aut a cesta do města se v mžiku ucpe. Máme před sebou veselou vizi pěti kilometrů pěšky v dešti, když u nás zastaví auto a řidič se spolujezdcem nás vyzývají k nasednutí. Michal se už naučeně ptá, za kolik – a dali bychom leccos. Pánové se jen zasmějí, nic prý nechtějí. Opravdu nás svezou zpět do Šrínagaru. Vzhledem k tomu, že voda na silnici okamžitě stoupne do půli lýtek, jsme jim velmi vděční, zvláště když nás vysadí přímo před hotelem!

V hotelu se nám chladí dopoledne zakoupený meloun a Michal při světle svíčky (samozřejmě je black out) vyrábí fantastickou bowli, a to tak, že do injekční stříkačky nasaje slivovici, kterou od začátku pobytu zdravotně pijeme každé ráno a večer, a napíchá ji do melounu, který pak nakrájíme. Musíme to zkusit i doma!

Pátek 7. srpna, den třicátý sedmý, Šrínagar

Jdeme na návštěvu muzea, kde podle průvodce zvířata vypadají, jako by zemřela hrůzou. To přece musíme vidět. A je to pravda pravdoucí! V zešeřelých místnostech vystavená vycpaná zvířata jsou vypelichaná, trčí z nich dráty a plnící hmota. Stojící medvěd má obrovité stehy na břiše. Spoustě modelů vypadaly skleněné oči, obzvláště morbidně to vypadá na vztyčeném hadovi, kterému jeho oči propadly hlavou do otevřené syčící tlamy. Ptákům s rozepjatými křídly zbývá posledních pár našedlých perutí a divné věci naložené ve sklenicích v láku raději ani nezkoumáme. Panejo, tady tak omylem zůstat přes noc, umřeme hrůzou i my!

Z muzea jdeme pěknou štreku k největší místní mešitě Džamí Masdžíd a když už jsme za rohem, ozve se najednou „ta ta ta“. Všichni lidé na ulici si rychle dřepnou, tak uděláme totéž. Pak se ale nic neozývá, tak si zase stoupnou a na naše vyděšené dotazy, jestli to byla střelba, odpovídají záporně. Pak ale jakýsi dobře oblečený mladík lapne Michala pod křídla a vede nás svižným krokem pryč. Velmi dobrou angličtinou nám vysvětluje, že u mešity je demonstrace. Policie tam totiž před týdnem zastřelila mladíka, který spolu s ostatními demonstroval za nezávislost Kašmíru. Takže teď je u mešity další demonstrace a policie ji rozhání střelbou do vzduchu. S úžasem zjišťujeme, že nejenom že si na tohle území brousí zuby jak Pákistán, tak Čína, ale že existují další skupiny, které chtějí z Kašmíru vytvořit úplně samostatný stát.

Luci: Všichni místní strašně doufají, že se všechno uklidní, protože dříve byl turismus hlavním zdrojem jejich příjmů. Nikdy vám neřeknou, že by vám hrozilo nebezpečí. Ptala jsem se na ty dva zastřelené policisty v turistické kanceláři, ale pán jen mávl rukou, že to nestojí za řeč. Na mé naléhání odpověděl, že takové věci se přece dějí všude a koneckonců, na turisty by přece nikdo ruku nevztáhl.

Za obrovskou sumu 1415 Rs (566 Kč) dohromady si na druhý den kupujeme lístky na dvoudenní cestu ze Šrínagaru do himalájského města Léhu v Ladakhu, tzv. Malém Tibetu. Tím pádem máme poslední večer ve Šrínagaru, a já se ještě stále nesvezla na krásné zdobené lodičce šikaře po jezeře mezi hausbóty. Seděli bychom s Michalem romanticky vedle sebe a pluli mezi lekníny, ach!

Michal: Romantika na šikaře mě nikterak nelákala, ale dohodli jsme se na kompromisu. Lodičku si zkusíme půjčit bez černého ďábla na zádi, pádlovat budu já sám a prozkoumáme zákoutí mezi hausbóty sami. Při vyjednávání o ceně jsme narazili na téměř nepřekonatelný problém vysvětlit šikarářům, že nechceme nikoho s sebou, že umíme pádlovat sami. Nakonec se nám povedlo sehnat lodičku za stejnou cenu, jako bychom tam chlapa měli s sebou, a vyrazili jsme.

Desítky let na stejném místě zakotvené a jakoby dohromady srostlé masivy hausbótů a nejrůznějších pontonů vytváří město ve městě. Obchůdky, ke kterým se dá připlout jen po hladině, zákoutí plná leknínů, hromady bordelu zamotaného do sítí, zápach sraček, vůně vaření… Nádhera. Když jsme se vynořili opět na dohled mola, několik domorodců na nás z břehu volalo: „Czech? Poland?“ Tak nevím, jak k tomu došli Na konci našeho průzkumu těchto nádherných Benátek jsme litovali, že nás to napadlo až poslední večer.

Dalšího dne jsme vyráželi na dvoudenní cestu do Léhu (mapa N) s nocí ve vesničce Kargil. V kontrastu k vcelku poklidnému pobytu ve Šrínagaru se tato cesta měla stát jedním z našich nejdivočejších zážitků, především po zdravotní stránce.