Udaipur, Rajasthan

Čtvrtek 9. července, den osmý, Udajpur

V Udajpuru (mapa D) jsme objevili jednu z největších radostí cestování po Indii, a to bus zvaný sleeper. Po stranách uličky v autobuse je na levé straně jedno sedadlo, na pravé straně dvojsedadla a nad nimi jsou jedno a dvojlůžka. Jsou to metr osmdesát dlouhé kabinky s matrací a leze se do nich po žebříku. Nevíme, co by bezpečnostní normy Evropské unie řekly na ležení za jízdy, ale my jsme se okamžitě nadchli.
Po levé ruce jsou zatahovatelné záclony (i když v tom, aby držely zatažené, je třeba jim občas třeba pomoct zavíracími špendlíky) a po pravé ruce je po celé délce odsunovatelné okénko, takže přímo do kabinky fouká čerstvý vzduch. Ráno jsme uviděli, jak vypadala matrace, na které jsme leželi, a zadoufali, že jsme něco nechytli, ale to byla jen maličkost a za ten komfort to stálo. Příště jsme si aspoň pod hlavu rozprostřeli mikinu.

Počasí v Udajpuru bylo sice velmi horké, ale díky nějaké zeleni celkem snesitelné, oproti Džajpuru to byla každopádně selanka. Dokonce i lidé jsou milejší, usměvavější, méně otravní, téměř žádní rikšáci, téměř žádní žebráci.

Odpoledne jsme seděli v malinkém dřevěném altánku nad napůl vyschlou řekou a jedli, když se najednou setmělo. Po obloze táhly černé mraky, vypadla elektřina a ve vzduchu viselo strašidelné ticho. Najednou se všude vyrojila obří hejna netopýrů! Každý z nich mohl mít rozpětí křídel na délku roztažených paží, možná i víc! Netopýři kroužili nad řekou a dramatické pozadí doplňovala silueta Monzunového paláce na kopci. Bez dechu jsme celou scenérii pozorovali. Vtom se spustil déšť. Netopýři zmizeli, místo toho začala stoupat voda v řece. Za nějakou dobu k nám po proudu pomalinku připlul obrovský travnatý ostrov. Že by napůl ponořený leviatan?

Pátek 10. července, den devátý, Udajpur

Z minaretu u našeho hotelu se dlouhé desítky minut line zvláštní zpěv. Pan domácí nám vysvětluje, že to je modlitba za déšť. Ptáme se ho, jak v tomto městě vycházejí hinduisté s muslimy. Zdá se, že dobře, domácí v tom nevidí nejmenší problém…

Po včerejším dešti se objevili komáři a my jsme vděční za antimalarika (Lariam). Sice máme každý jen pár štípanců, ale jistota je jistota. Před večeří se vydáváme podívat na představení tradičních rádžasthánských tanců, ale odcházíme docela zklamaní. Diváky tvoří dvacet bělochů, evidentně všichni, kteří v dané chvíli ve městě jsou. Tance jsou takové neupřímné. Účinkující působí utahaně, rutinně.

Při vycházce narážíme na rikšáka, který jede podél nás a úpěnlivě se nás snaží přesvědčit, ať nasedneme. Slevuje na pět šlupek, nakonec křičí, že nás sveze zadarmo.

V restauraci poprvé ochutnávám lassi, vynikající indický jogurtový nápoj, který je možné ochutit banánem, ananasem, pomerančem… Dávám si k němu houbovou polévku, vzpomínky na Džajpur blednou.

Sobota 11. července, den desátý, Udajpur

Půjčujeme si za 300Rs (120Kč) motorku od našeho pana domácího. Michal vyráží natrénovat jízdu na indické ulici a po cestě tankuje za 250 (100Kč) plnou nádrž.

Michal: Stroj Hero Honda je v námi procestovaných oblastech jednoznačně nejpopulárnějším dopravním prostředkem. Jízda po levé straně v často necelé dva metry širokých uličkách plných lidí, krav, psů, výkalů a obchůdků obložených cyklisty a dětmi je mimořádnou zkušeností. Celý pohyb se omezuje na kmitání mezi levým a pravým sračkovodem za opatrného projíždění kravinců. V nádrži nezbývá mnoho paliva, tak podle načrtnuté mapky směřuji z centra na silnici a (snad) dále k benzínce. Jízda po levé straně se stává skutečně zajímavou při řazení se do správného pruhu na velké křižovatce. Bojuji s neuvěřitelnou bezohledností ostatních řidičů v provozu, kde přednost má ten rychlejší či větší a nakonec skutečně nacházím čerpací stanici.

Na platformě benzínky zůstávám zírat na fenomén nepochopení řazení se do fronty, nám známý zatím jen z několika obchodů (později i z řady nádraží, pošt a dalších institucí), dotažený ad absurdum. Jedna řada stojanů je rozbitá a evidentně rozebraná na součástky, u druhé vzdálenější stojí muž v šedozeleném děravém overalu zcela obklíčen řvoucími zákazníky na motorkách. Čerpadlář je zády namáčknutý na stojan, každému na střídačku čepuje benzin a chvatně si strká bankovky do jakéhosi umaštěného tlumoku. Všichni se strkají, padají z motorek a především: Ti, kdo už mají natankováno, se pochopitelně nemohou dostat ze středu hroznu nikudy ven!
Nadechnu se a vyrazím. Asi po třiceti minutách mám plnou nádrž a vyvázl jsem jen s pár oděrkami na lýtkách.Incredible India! Verry gud srr!

Luci: Vyrážíme vstříc Monzunovému paláci za městem. Já jsem velmi nenadšená. Parodii na helmu má jen Michal, já mám slušivý šáteček, a strašně, strašně se bojím. Michal si jízdu v levém pruhu evidentně užívá a náladu mu ani nekalí mé neustálé bušení do jeho zad ve chvíli, kdy rychlost překročí 35km/hod. Sice nás v jedné úzké uličce skoro sejme kráva, když se po nás ožene rohy a já zaječím, až pobavím celou ulici, ale ani tím se Michal nenechá odradit a přes mé neustálé protesty vyrážíme z města. S láskou vzpomínám na helmu, rukavice, vysoké boty, páteřák a bundu s protektory, které mám doma…

Monzunový palác se nachází v chráněné rezervaci, tak se těšíme, že třeba potkáme nějaké zajímavé zvíře. Dlouhou dobu se na jedničku šplháme po pěkné silnici do kopce, až dorazíme k bývalému sídlu maharádži Sadždžana Singha. Z terasy pod palácem je překrásný výhled do okolí, ale v samotném paláci nikdo ani nic není, budova se opravuje a kromě nás jsou na místě jen indičtí turisté.

Poprvé vidíme Indy z lepších vrstev. Mladá paní má džíny, halenku a šátek, nalíčený obličej a krásnou postavu. Její muž je o hlavu vyšší než Luci (!!!), má také džíny, moderní košili a krásný knír. V náručí nese mimino. Manželský pár je dobře stavěný, oba mají rovné kosti, poměrně světlou pleť a pár kileček navíc. U nás by jejich vzhled nikoho nezarazil, ale v paláci v Radžasthánu působí oba jako zjevení. Zvláště kontrastují s dělníky na křivém bambusovém lešení. Jejich vyhublé ženy s tmavými obličeji jim nosí v mísách na hlavách štěrk, hlínu nebo cihly. I při tak strašlivě těžké práci vypadají v sárí jako princezny. Pod lešením v šedém prachu se batolí malinké hubeňoučké děti.

Na zpáteční cestě projíždíme pod stromem obsypaným roztomilými malými opičkami. Tyhle jsou opravdu roztomilé, když zastavíme a vypneme motor, přihopsají až těsně k nám a dokonce se vyšplhají na motorku. Jinak jsme ale za celou dobu žádné exotické zvíře nepotkali, takže když v půlce cesty dolů uvidím v křoví obrys srnky nebo antilopy nebo čeho, nadšeně odstavíme motorku a vyrazíme na průzkum. Je nám sice podezřelé, že zvíře neprchlo, ale třeba je na cestovatele zvyklé, že ano? Jaké je naše zděšení, když ze vzdálenosti několika metrů uvidíme, že srnka je z porcelánu! V okolí objevíme ještě krávu, hada obtočeného okolo pařezu… Incredible India!

Ve městě kupujeme za nehoráznou cenu 1 800Rs (720Kč) obrovskou koženou brašnu a ještě jednu kabelku, které jsme okukovali už předešlého dne. Kabelka má tmavě rudou barvu a je prý z velbloudí kůže. V dalších městech jsme podobné modely viděli za méně než polovinu, i když neměly tak pěknou barvu. Další řemeslníci nám tvrdili, že velbloudí kůže je moc tuhá na to, aby se z ní dalo šít, a že prý je naše kabela z kůže koňské. Jiní zase hlasovali pro kozí. Tak nevíme, ale peněz jsme nelitovali. Řemeslník, který nám výrobky prodal, byl prťavý pajdavý Ind, pozval nás ve své ložničce nad dílnou na čaj a vůbec, aspoň dostal peníze on a ne nějaký vydřiduch z ofis. Nicméně kabela se stává Lucinou noční můrou, protože pakovat ji do gemy je docela ofuk.

Michal: Vzduch začíná být (mimo jiné…) cítit bouřkou, na obloze se během několika minut objevily olověné, nízko se plazící mraky. Luci zůstává v našem pokoji a já naposledy sedlám Hero Honda, abych vyrazil na nádraží zjistit odjezdy autobusů do další destinace – Mont Ábú.

S výrazem zkušeného šviháka se s černými mraky v zádech proplétám podezřele prázdnými ulicemi. Sleduji obchodníčky chvatně sklízející své krámky pod chatrné střechy, krávy se tulí k sobě a snaží se vmáčknout do nejrůznějších výklenků. Je mi divné, že každý, kdo ještě zůstal na ulici, hledí k nebi nebo nadšeně tleská a sundává si tričko. Okamžik se nepohne ani lísteček, zvířata tají dech… Jen já za hlasitého brm-brm jedu prašnou ulicí.

Padá nebe, lidé radostně křičí a já se topím. Cítím se, jakoby mi někdo znenadání namířil do obličeje proud vody ze silné zahradní hadice. Soustředěně se snažím vymrkat vodu z očí a nespadnout z motorky. Během několika prvních desítek sekund smrště jsem se ocitl po osy kol ponořen ve vodě. Cesta je zcela zaplavena kalnou tekutinou vymývající sračkovody po obou stranách ulice, o kotníky mi pleskají větvičky, mrtvé krysy a kelímky. Do Udajpuru dorazil první opravdový monzunový déšť sezóny.

Zmatený a na kost promočený se snažím středem ulice, kde je voda nejmělčí, rolovat směrem k nádraží, kde se snad schovám. Zírám do zatáčky a mezi údery jednotlivých hromů slyším nelidský, hluboký řev. Ozvěna odrážející se od propadajících se stříšek z vlnitého plechu hrozí setkáním s nějakou strašlivou bestií. Vzpomenu si na rozlehlý podivný ostrov ve tvaru zjizveného krunýře pokrytého vodní trávou, který ve čtvrtek připlul po řece.

Za zatáčkou ztrácím stabilitu, nořím se levou nohou do černé vody. Ulici zatarasil obrovský slon. Zvíře je vyšší než domky, vzpíná se neuvěřitelným chobotem vysoko nad plechové stříšky, chňape po proudech vody z nebe a řve.

Muž v turbanu usazený v bambusovém altánku na zádech slona bičuje zvíře a zápasí s rovnováhou. Daří se mi objet sloupy gigantických nohou. Mizím v zatáčce a celá scenérie je náhle pryč. Pohled do černého, zářícího oka této obrovité, radostné bestie, která sdílela s lidmi radost z monzunu a hojnosti vody, patří k mým nejsilnějším pozitivním zážitkům z celé naší cesty.

Na nádraží ukryji stroj na parkovišti, konsternován, drkotajíc zuby a mokrý jak myš pak zapadnu pod střechu perónu ke stánku s horkým čajem masala a hltám do novin zabalený teplý pirožek samosa, který mi chai wallah okamžitě podává. Domluvit se s člověkem v okýnku nebylo právě jednoduché, protože nechápal, že zaprvé nechci jet dnes, ale až zítra, a zadruhé tu teď sice stojím sám, ale budu chtít dva! lístky.

Pokračujte do Mount Abu nebo se vraťte do Jaipuru